Jak už to u radikálních levicových hnutí bývá, k dosažení světového věhlasu nebyl nutný skutečný úspěch spočívající v ekonomickém a sociálním pozvednutí země a poskytnutí svobod vlastním občanům. Naopak. Kuba se postupně stávala zemí s upadající ekonomikou. Životní úroveň obyvatel stagnovala a hospodářství trpělo neustálými experimenty. Ty vyplývaly ze zoufalé snahy určit, jak má ta socialistická ekonomika vlastně vypadat a přitom fungovat. Jednou byly dolary jako platidlo legální, pak zase trestné. Zanedlouho byly opět v běžném oběhu. Soukromá restaurace chvíli povolená činnost, chvíli zločin. Poté zase přijatelná forma revolučního úsilí pracujících. Nezabíralo nic, ale bombastickému vychvalování „kubánského socialistického modelu“ to nijak nebránilo.

Více než milión Kubánců dnes žije v zahraničí a o jejich vztahu ke Castrovi a jeho režimu se mohl přesvědčit každý, kdo viděl oslavy v ulicích Miami po oznámení smrti kubánského vůdce. V době revoluce a po ní byly popraveny tisíce lidí a po celou dobu existence režimu prošly další tisíce věznicemi a násobně větší počty byly vystaveny jiným formám nátlaku a perzekuce, jako byla ztráta zaměstnání, problémy se studiem dětí nebo fyzické útoky členů tzv. uličních výborů na obranu revoluce. Vedoucí úloha komunistické strany byla a je stanovena zákonem a volby jsou fraškou s 99% účasti a obdobným procentem hlasů pro kandidáty vládní strany.  Pokud v tomto někdo dokáže vidět svobodu, je jeho ideologická zaslepenost skutečně neuvěřitelná.