Paní senátorko, úvodem bych se vás chtěl zeptat na událost, která sice už utichá, ale začátkem roku výrazně rezonovala veřejným prostorem: Po novoročním projevu předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury se do debaty ostře vložil ukrajinský velvyslanec v Praze Vasyl Zvaryč. Na sociálních sítích jeho slova označil za nepřijatelná a vyzval českou společnost i instituce, aby se vůči nim vymezily. Jak jste tenhle moment četla vy?

Ona je to událost už několik dnů stará a u nás se rádo zapomíná. Tedy jde ale o odraz jevu obecného a stále platného, a tak by se zapomínat nemělo. Ukrajinští diplomaté mívají po světě podobné problémy často. Někdo je totiž naučil, že vždy dostanou cokoli, o co si řeknou. Tak se podle toho chovají. Dokud nenarazí. Speciálně u nás to ale není poprvé, co se různí velvyslanci pokoušejí zasahovat do českého dění, například americká ambasáda podporovala různé protesty a manifestace. Je to ale podobné, jako když minulá česká vláda zasahoval do dění na Slovensku nebo v Maďarsku a dříve i v Polsku.

Když cizí velvyslanec veřejně komentuje výroky českého ústavního činitele a očekává reakci společnosti, co to podle vás vypovídá o tom, kam se dnes posunula role diplomacie?

Je to otázka síly a nastavení hranic. Každý si dovolí jen to, kam ho druhá strana pustí. To platí v diplomacii i v osobním životě. Chovejme se jako suverénní sebevědomý stát hájící své národní zájmy – a okolí nás tak bude respektovat.