IVAN POLEDNÍK se na prahu vyvrcholení nejvýznamnějšího křesťanského svátku ohlíží za klíčovou událostí historie a pokouší se vysvětlit naléhavé poselství Bílé soboty.

Od smrti k životu

Pravý Beránek velikonoční nás přivedl z temnot smrti ke světlu a štěstí pravého věčného života. Hebrejské jméno velikonoc "fase" znamená v našem jazyce "přechod". První židovské velikonoce byly skutečně přechodem ze země otroctví (Egypta) do země zaslíbené - zázračně se rozestoupivšími vodami Rudého moře.

Pro nás jsou přechodem z duchovní smrti k nadpřirozenému životu, z otroctví satana do nebeské vlasti - vodami svatého křtu. Ve starověku byla tato svátost udělována ponořením do křestního pramene. Ten pramen byl také vlastně hrobem, v němž byl pochován starý hříšný člověk a z něhož vyšel člověk nový. Jako otrok satanův do něho vstoupil, jako dítě Boží z něho vystoupil.

Světlo

K obřadům Bílé soboty patří svěcení ohně. Již za nestarších dob bylo východiskem křesťanské bohoslužby večerní shromáždění. Za apoštolských časů se věřící zúčastnili večerní oběti v jeruzalémském židovském chrámě, poté se sešli "k lámání chleba" v domě některého křesťana, často ve večeřadle na Sionu.

První starostí bylo samozřejmě rozsvítit světlo. Židé rozsvěcovali světlo v sobotu večer, tedy po skončení svátečního klidu. Křesťanům byla tato hodina začátkem jejich svatého dne, tedy neděle. Rozsvícení lampy jim připomínalo východ nadpřirozeného světla ze tmy hrobu, tedy zmrtvýchvstání Páně, jakož i přípravu na příchod Páně k poslednímu soudu. Krom toho byla hořící svíce spolu s kadidlem symbolem oběti, protože svitem při noční bohoslužbě se stravovala.