Čalfova vláda jmenovala zmocněnce vlády pro bytovou politiku. Ota Karen sestavil tým odborníků a koncepci zpracoval. Když ji ale konzultoval s ministrem financí (Václav Klaus) tak se pan ministr vyjádřil, že moderní tržní hospodářství žádné koncepce nepotřebuje. Tím to skončilo.

Klausova vláda tak žádnou koncepci nechtěla. S týmem představitelů různých nevládek (bytová družstva, nájemníci, vlastníci, stavební firmy) jsme tedy zpracovali návrh textu, který jsme odeslali premiéru Klausovi. Pozval mě na koaliční poradu tehdejší vlády. Když jsem začal mluvit o ekonomizaci regulovaného nájemného, přes odpor pánů Kalvody, Luxe i dalších kteří souhlasili mě nazval asociálem a poslal mě za profesorem Robertem Holmanem, ať si s ním popovídám. (současně dereguloval vše, energie, služby a zavedl nás na pokraj kolapsu. Obce nechtěly ztrátové nájemní byty, vlastníci hrozili žalobami...)

Robert Holman mě mlčky vyslechl a skutečně napsal „koncepci bytové politiky“. Měla jeden a půl stránky a jediné heslo: Co jde zprivatizovat, tak privatizovat. Družstevní byty, obecní byty. Lidé s nižšími příjmy jako by neexistovali, sociální bydlení, neziskový sektor – nic.

Tošovského vláda a její ministr pro místní rozvoj Tomáš Kvapil byli první, kteří přinesli ucelenou vizi co s vlastnickým, družstevním, nájemním bydlení, s novou výstavbou. Mělo to jen jednu chybu – nebyl čas ji realizovat.

Zemanova vláda byla vstřícnější a pan profesor Císař nesporně odvedl slušnou práci. Vznikl státní fond rozvoje bydlení, rozšířila se podpora ekologických opatření, zateplování... ale nenašel energii řešit rodící se problém – regulaci nájemného. Spory mezi vizí ministerstva financí a místního rozvoje nepřekonal ani on, ani jeho nástupce Petr Lachnit. Ani dokončení právní úpravy vlastnictví bytů-to jsme prosazovali výhradně mimo vládu, poslaneckými návrhy.