Něco takového bychom bez ohledu na náš subjektivní názor měli očekávat hlavně u projektů, za nimiž stojí vynaložené částky ve výši mnoha desítek či stovek milionů korun z veřejných finančních zdrojů. Takovým projektem jsou nepochybně i sociální karty, nebo-li sKarty.
Projekt byl postaven na údajné nezbytnosti vybavit všechny příjemce sociálních dávek a později i příjemce důchodů kartou a příslušným účtem u příslušného peněžního ústavu. Jeho tvůrci v čele s bývalým ministrem práce Drábkem argumentovali především lácí, jež sebou přináší možnost peníze ze státního rozpočtu vyplácet cestou virtuální, tedy převody z bankovního účtu na jiný bankovní účet, a pracovat tak s virtuálními, a ne se skutečnými penězi. Ty procházejí celou řadou párů rukou, jakmile musejí být dávky či důchody adresátovi zasílány poštovní poukázkou.
V zásadě šlo o myšlenku odpovídající peněžnímu styku v 21. století. Na námitky, které byly vznášeny ze strany potencionálních držitelů sociálních karet, autoři projektu překvapivě nereagovali, případně nad nimi jako nad nicotnými mávali rukou. Podobně blahovolně se chovala nakonec i celá vláda. Šlo přitom o námitky značného významu a váhy. Příjemci sociálních dávek zpravidla nepatří, jak se patrně autoři projektu domnívali, do těch sociálních vrstev, pro které je samozřejmé mít každodenní přístup k internetu, kteří internetové bankovnictví znají nejen z doslechu, ale jsou jeho samozřejmými uživateli, kteří žijí tak, že bankomat, pokud oni vůbec stojí o to mít v peněžence hotovost, na ně číhá za každým rohem. Jsou to naopak velice často lidé, pro které vymoženosti informatiky 21. století z důvodu jejich sociálního postavení jsou dosud příliš velkým luxusem.
I když se sebezapřením jsem hotov skousnout i to, že ministrem práce byl technokrat bez sebemenší špetky sociálního vhledu a potřebné míry sociální inteligence, očekával bych od něho, že takový projekt, jako jsou sKarty, postavil na pevných základech, přesvědčivě jej, byť pohledu technokratického, vyargumentoval a úspěšně nechal projít náročným oponentním řízením. Tudíž že vytvořil projekt, jenž nelze jen tak, ze dne na den změnit, zejména pak v jeho základech a principech.
Skutečnost, že nástupem ministryně práce Müllerové se z projektu stává trhací kalendář, veřejnost se nejprve dozvídá, že sKarty nebudou povinné, záhy pak z týchž úst, že naopak budou povinné, aby nakonec to, co předchozí den bylo závazně vysloveno, den následující už pozbylo platnosti, svědčí o tom, že Drábek selhal i jako technokrat.
A tak se už nenoří otázka, zda jde o projekt, hodný svého jména, ale pochybnost, zda se vrchnost na ministerstvu práce za značné sumy z veřejných peněz jednoduše nepustila do experimentu, za nějž by se jí každý soukromý investor, pokud by do něj měl vložit vlastní peníze, do očí vysmál, avšak za těchto okolností se možná naopak pokusil si na něm přivydělat.
Řeči, že jde především o to dostat vyplácené dávky pod účinnou kontrolu, a zamezit tak, aby putovaly k těm, kteří sociální vstřícnost státu zneužívají, byly a jsou jen planými řečmi. Nikdo z obhajovatelů projektu nevysvětlil, jakou že to mají v tomto směru vypovídající sílu bankovní účty, byť v jedné a téže bance.
Vláda nyní připouští, že sKarty mohou být dobrovolné. Karta poslouží jako náhradní občanka. Vydává tak svědectví nejen o sobě, ale i o projektu. Byl od samotného počátku iracionální a chaotický. Možnost dostávat na účet sociální dávky mají lidé už dnes tím, že si sami u banky založí účet a toto sladké tajemství svěří příslušné úřednici státní sociální správy. Další veřejné peníze by bývaly nemusely skončit v kanálu.
Chaos a iracionalitu do ekonomiky, lhostejno zda soukromé či veřejné, vnáší korupce. Chaos a iracionalita, vyzařující z Drábkova projektu jsou tudíž více než vypovídající.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
