První president republiky československé T. G. Masaryk, president, jenž se zasloužil o stát, byl znám svou hlubokou vírou v Boha a zastával demokratický humanistický program, který byl nábožensky fundovaný. Ve vzniku a směru československé republiky, v panu presidentu Masarykovi a ministru zahraničí E. Benešovi a v politice československé vlády vůbec spatřovala katolická církev (Vatikán) od počátku ohrožení svých zájmů. S první republikou se definitivně rozplynula naděje katolických historiků a politiků národu vnutit svůj pohled na dějiny, tedy že „reformace byla a je pochybená nábožensky a politicky, habsburské pokatoličtění národa bylo podle jejich názoru duchovní a národní záchranou  - Bratrství a protestantism byly by nás poněmčily: Bílá Hora byla naším štěstím.“ [1]. Zavedením oslav Jana Husa a odchodem nuncia Marmaggiho z Prahy v roce 1925 vyvrcholily principiální neshody mezi československou vládou a katolickou církví (Vatikánem).

Zajímavý a v mnohém i pro dnešní dobu poučný pohled na tehdejší situaci (očima katolické církve), poskytuje např. dokument „Podklad pro jednání Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti týkající se Československa – projektu civilního uzákonění svátků, Husova výročí a obecné situace (Řím, únor 1925)“[2] resp. Zpráva nuncia Marmaggiho z Prahy pro kolegium kardinálů datovaná 3. prosince 1924 a která se týkala svátků v Československu, kde se mj. uvádí:

Když se v Československu o dva roky dříve vytvořila parlamentní většina tvořená koalicí pěti politických stran a vznikla vláda, stalo se jejím programem též upravení vztahů mezi církví a státem; tato formulace byla mnohdy interpretována jako odluka církve od státu. Nyní dochází k realizaci tohoto programu, pro katolicismus vzhledem ke složení čs. vlády nebezpečnému. Veřejné mínění se díky výsledkům politické organizovanosti katolíků vzdaluje od radikálního konceptu odluky. Nejserióznější katolické deníky obecně píší o dvou bodech – laicizaci matrik a reformě svátků. Ani o jednom z těchto problémů nebyla zatím započata jednání se Svatým stolcem a Československem, avšak ohledně druhé otázky již čs. vláda vyjádřila jisté představy a nyní začala chvatně jednat. Již od roku 1922 byly z pražské nunciatury dodávány informace o plánech svátků, které dávaly důvod k obavám, neboť kromě 1. května v nich byl navržen i 6. červenec – výročí smrti Jana Husa, který je „v překroucené historii“ prezentován jako největší hrdina českého národa. Husa obdivují i někteří katolíci. Na základě instrukcí Svatého stolce předchozí nuncius Clemente Micara oznámil Janu Šrámkovi, že ohledně redukce počtu svátků je Svatý stolec připraven na ústupky jako v případě dalších států, avšak pokud vláda uzákoní svátek Jana Husa, musel by Svatý stolec podat námitku a vnímat tento akt jako nepřátelský od státu, s nímž má diplomatické vztahy. Další informace o reformě svátků získal nuncius Francesco Marmaggi až v květnu 1924 od poslanců lidové strany a ministra Šrámka. Trvalo však dlouho, než mu sdělil ministr zahraničních věcí Edvard Beneš přání vlády jednat o této věci se Svatým stolcem. Mezitím se v tajném oběžníku z 2. Června nuncius obrátil v této věci na biskupy v Československu a téma bylo projednáváno i na biskupské konferenci konané 25.-26. září 1924. Dne 31. října 1924 nuncius hovořil o věci i s ministrem Benešem, který potvrdil jak záměr reformy svátků, tak zavedení svátku Jana Husa s přáním, aby rozhovor o tom nebyl považován za oficiální. Nuncius Marmaggi využil rozhovoru k upozornění na stanovisko Svatého stolce. Dne 2. listopadu 1924 vedl nuncius s ministrem Šrámkem podrobný rozhovor týkající se následujících problémů: I. Otázka redukce svátků, II. Husovo výročí

II. Husovo výročí

Podle Šrámka je zavedení výročí Jana Husa mezi svátky neodvratné. Kromě strany lidové jsou všechny ostatní strany pro jeho zavedení. Navíc již v důležitých městech Čech a Moravy je prakticky držen. Navrhne, aby 1. květen, 6. červenec a 28. říjen byly prohlášeny nikoliv státními svátky, ale pouze volnými dny, kdy nikdo není povinen ani pracovat, ani naopak – tím by byla zachována svoboda svědomí pro katolíky. Nuncius však vnímá zavedení Husova svátku jako akt nepřátelský vůči Svatému stolci a obecně vůči katolíkům, již proto, že Jan Hus je symbolem nepřítele Říma; byl by též porušením náboženské svobody katolíků, kteří by nemohli pracovat či v horším případě se museli účastnit manifestací na Husovu oslavu. V případě, že by Husův den byl jen volným dnem, stále zůstává problémem první argument – urážka Svatého stolce a katolíků, a katolická církev by nemohla mlčet.