Před třemi lety představil čínský prezident Si ?in-pching na své návštěvě ve Střední a jihovýchodní Asii projekt Pásu a Stezky, ambiciózního propojení Eurasie, Asie a Afriky. Prakticky přes noc tak zamotal hlavu západním i čínským analytikům věnujícím se čínské zahraniční politice. Jeho plán totiž představuje zásadní obrat od politiky otce čínského ekonomického zázraku Teng Siao-pchinga, který po událostech v roce 1989 nabádal čínské vedení, aby země klidně sledovala zahraniční vývoj, skrývala své kapacity, získávala čas, neupozorňovala na sebe a nikdy se nestavěla do vůdčí role. Tato mantra sloužila čínské zahraniční politice po více než dvě dekády a ovlivňovala uvažování i praktickou politiku v takových otázkách, jako jsou intervence OSN, členství v mezinárodních organizacích nebo zapojení do řešení mezinárodních krizí.

Si nyní postavil Čínu do pomyslného inkluzivní transregionální iniciativy, centra která oficiálně neslibuje nic menšího než hospodářský blahobyt a podporu světového míru. Logickou otázkou tedy je, co vedlo Čínu k tak radikálnímu obratu (a vzhledem k prostředkům investovaným do projektu už nikoli jen rétorickému).

Odpovědi lze hledat v měnící se ekonomické i politické situaci. Vývoj euroamerického pohledu na Čínu ukazuje, jak dynamicky se v současném mezinárodním systému proměňuje vnímání příležitostí, problémů a hrozeb. Před třiceti lety byla Čínská lidová republika relativně chudou zemí se sice rostoucí ale jen omezeně přitažlivou ekonomikou a armádou, která by působila spíše politováníhodně, nebýt jaderných zbraní a více než milionu branců.

Ještě před dvaceti lety nebyl obraz Číny příliš odlišný: země byla na Západě vnímána prizmatem událostí na náměstí Nebeského klidu a vojenských manévrů v Tchajwanské úžině. Současně ale začala působit přitažlivá síla rychle rostoucího čínského hospodářství (Clintonovo: „It’s the economy, stupid!“). Z hlediska Západu zdánlivě naléhavější úkoly (Bosna, Somálsko, Rwanda) přitom odsouvaly dění ve východní Asii na vedlejší kolej.

Po další dekádě se situace razantně změnila. Západ v roce 2006 už pět let válčil s globálním terorismem, čemuž Čína přinejmenším nominálně přitakávala. Současně bylo zřejmé, že několik dekád pokračující růst katapultoval Čínu mezi klíčové mezinárodní ekonomické aktéry, což jen podtrhla finanční krize 2007 a následná recese v USA a Evropě.