Ivana Šabatová: Žijeme s dětmi, ne pro ně

Mám radost! Velmi mě totiž potěšila úroveň argumentace v diskusi pod mým článkem, který v Parlamentních listech vyšel minulý týden pod názvem Úspěšné ženy a mateřství. Volí daňové úlevy, nebo dávky? (k přečtení zde). Autor ohlasu se podepsal jako Jeden z občanů a velmi mu za podnětnou úvahu děkuji. Jeho slova zde nejprve přináším v plném znění: „Aha, takže jestli tomu dobře rozumím, pokud budu úspěšná a dobře si vydělávající žena, tak mi stát bude ještě přispívat na pomocnici, chůvu, uklízečku a já nevím na co, abych mohla dál chodit do práce, protože tam se to ´beze mě neobejde´... Pak nějak postrádám smysl toho si pořizovat děti. Na co, když pak vznikne začarovaný kruh: porodím dítko (dítka), a po pár týdnech se vrátím do práce, protože mám skvělý job s ještě skvělejší výplatou. Dost sice padne na denní chůvu, noční chůvu, kojnou, uklízečku, pomocnici v domácnosti, ale to nevadí, budu úspěšná matka zvládající své náročné povolání a rodinu s dítky dohromady. Co na tom, že dítko se poprvé usměje na chůvu, že první slovo bude „teta“, že první krůčky uvidím nejspíš na videu, které „teta“ natočí… Ale na druhou stranu dám práci těm méně úspěšným, které, aby uživily své vlastní děti, budou chodit hlídat a opatrovat ty cizí. Nějak se mi to zdá postavené na hlavu, vám ne? “

Proč vlastně máme děti? A teď pravdu…

Na začátek své odpovědi Jednomu z občanů krátce zareaguji opět ze své zkušenosti. Jeden z občanů si zřejmě nikdy nezkusil/a být doma několik měsíců až roků s dítětem/dětmi. Možná neví, jaké to je, mít na starosti celé dny a noci jen dítě, úklid, praní, vaření, společenské kontakty výhradně na úrovni pískoviště atd. Určitě jsou ženy, které taková životní náplň naplní a uspokojí. Já mezi ně nepatřím. Tímto ale ty, jež popsaný život naplňuje, nechci ani v nejmenším dehonestovat. Naopak, velmi si jich vážím, mnohé z nich mi v životě velmi pomohly a jsem jim za vše nesmírně vděčná.

Ptáte se, proč chce mít vzdělaná, nadaná a profesně úspěšná žena dítě? Na otázku musím reagovat zase otázkou: proč vlastně máme děti? Málokdo v naší společnosti odpoví upřímně a popravdě. Rodiče v rozvojových zemích mají děti místo důchodového pojištění. Jde totiž o jejich naději na zajištěné stáří, čímž se nijak netají. Tamní společnost ctí staré lidi pro jejich zkušenost a tradice celý systém podporuje. Na sentiment tam nemají moc prostoru, bohužel. V Nepálu prý například ani dětem nedávají jméno, jen si je v rodině očíslují, nevytvářejí si k dětem silné citové vztahy už z pragmatických důvodů. Ve vyspělých zemích je situace jiná. Děti už kvůli zajištění nepotřebujeme, což je skvělá zpráva, že? Proč je tedy chceme? Nebo, lépe řečeno: Proč je tedy rodíme? Kvůli sexuálnímu pudu, ergo kvůli hormonům? Někdo otěhotní, ani neví jak, a rozhodne se nejít na potrat. Poté ovšem prostě nezbývá, než se postarat, ať jsem dítě chtěla, nebo nechtěla. Některé ženy otěhotní pro často falešnou naději na udržení nebo upevnění partnerského vztahu. Některé ideologicko-náboženské skupiny zase nutí ženy rodit děti, aby svými počty převýšily a v budoucnu vytlačily své oponenty. Jiné ženy rodí děti s vidinou sociálních dávek, protože jim takový život vyhovuje. Jde o úplný výčet motivátorů? Máte-li děti, proč jste je chtěl/a právě vy, nebo proč je chcete porodit do budoucna? Odpovíte upřímně?

Spokojená matka znamená šťastné dítě

Bez ohledu na okolnost, jakou motivaci k rodičovství má kterákoliv žena, jež chce kombinovat profesi a mateřství, může scénář realizace takové kombinace vypadat poněkud jinak, než Jeden z občanů popisuje. Proč? Vidím několik aspektů. Není například důležité, kolik času matka s dětmi stráví, jako to, jak kvalitně jej s dětmi stráví. Matky na plný úvazek dobře vědí, že kromě kojení, mazlení, hraní, procházek a učení musí uklidit, vyprat, zašít, nakoupit, uvařit. Kolik času zaberou praktické činnosti, kdy se de facto svému dítěti nevěnují, ale jejich pozornost je upřená k domácím pracím? Pokud je za mne udělá někdo jiný, zbude mi stále stejně času na přímou komunikaci s dítětem, ale navíc získám čas na studium a na kvalifikovanou práci, která mě také naplňuje. Ne místo, ale vedle mateřství. Pomocnice v domácnosti nejsou navíc podle mých pozorování obvykle ženy, které mají své vlastní malé děti. Funguje instituce au pair girl/boy, ergo zatím bezdětných jedinců, a pomoc žen, jejichž vlastní děti už vyletěly z hnízda. V obou případech opět jde o historicky osvědčené koncepty. Ve velkých rodinách se o děti dříve většinou nestarala přímo matka. V rodinách, kde neměli chůvy a kojné, o děti často pečovaly bezdětné či neprovdané tety nebo ženy z širší rodiny, které již měly děti odrostlé, včetně babiček. Téměř vždy se starší děti, zejména děvčata, musely starat o mladší sourozence. Matky v chudších rodinách na nějakou velkou péči o děti totiž neměly čas. Dnes máme situaci významně usnadněnou díky technickým vymoženostem, což ale neznamená, že veškerý ušetřený čas musíme strávit přímým kontaktem s dítětem.

Co je nejdůležitější, a zdůrazňuji to důrazně, je, že nesmíme zapomínat na dítě samotné a jeho zájmy. Ať již přišlo na svět z jakékoliv motivace, jeho blaho a jeho dobro bychom měli vždy klást na první místo. Na základě vlastní zkušenosti jsem přesvědčena, že blízký kontakt dítěte s dalšími osobami může dítě velmi obohatit. Samozřejmě, že vše platí za předpokladu vhodného výběru. Například pro péči o mého syna jsem v jednom období angažovala au-pair pár – slečnu a jejího přítele. Bezvadné bylo, že onen malý muž s mým synem podnikal aktivity, které nás „holky“ ani nenapadly. Syna vše bavilo, mužský vzor v jeho vnímání byl posílen. Další pozitivní aspekt kombinace práce s mateřstvím pro blaho dítěte vnímám v naplnění pravidla: „Spokojená matka znamená spokojené dítě“. Žena, která bude nešťastná ze situace, kdy nemůže dál dělat práci, která ji baví a naplňuje, a bude frustrovaná jednotvárností domácích povinností, nebude v duševní pohodě, což se jistě promítne i do jejího vztahu s dítětem. Pokud se tedy matka může alespoň na pár hodin denně pár dní v týdnu věnovat jiné práci a „vyčistit si hlavu“ od domácích povinností i nutnosti trvalé pozornosti zaměřené na dítě, tak takový model velmi obohatí pravděpodobně oba, ji i její dítě. Navíc nezmiňuji, že díky kontaktu se světem dospělých nebude šišlat na manžela, až ten večer přijde domů, což navíc přispěje k rodinné pohodě.

Je mateřství neplacené povolání?

Poslední poznámku mám k úvodu komentáře Jednoho z občanů. Začnu ze široka. Původně jsem ve svém předešlém článku reagovala na stať Zbyňka Hutara, která byla v Parlamentních listech publikována pod názvem Hnutí pěti hvězd chce základní příjem pro všechny. Měl by ale sloužit pouze matkám (k přečtení zde). Autor v tomto textu tvrdí, že mateřství je naplacené zaměstnání a doporučuje poskytovat pravidelný měsíční příjem všem matkám s dětmi ve věku do patnácti let, a to bez ohledu na jejich rodinný stav nebo výdělečnou činnost. Já naproti tomu navrhuji nepřispívat formou dotace, ale preferuji úlevy na dani, což v důsledku neznamená, že stát bude přispívat. Naopak, žena si na pomocnici v domácnosti a na chůvu musí nejdříve vydělat, aby ji mohla zaplatit, a až teprve potom si stát odpustí pokutovat ji za to, že se snaží vytvářet kromě mateřství i další hodnoty. Zde bych právě konečně polemizovala s ironickou poznámkou Jednoho z občanů znějící „beze mne se to neobejde…“. Ono se to samozřejmě beze mě obejde, o čemž pochybnost není žádná. Když ale rezignuji na profesní rozvoj a dám se ubíjet frustrací z nenaplněných ambicí, tak tím také nikomu nepomůžu, nejméně ovšem samotnému dítěti, o něž nám přeci, snad, jde především, nebo ne? Způsobem, který jsem popsala, tak neztratím svou kvalifikaci a nestanu se po třech až čtyřech letech na rodičovské nezaměstnatelnou a na podpoře, což by stát doopravdy stálo nemalé prostředky. Někteří korporátní zaměstnavatelé již tuhle souvislost pochopili a vědí, že matky, které si udržují kontakt s povoláním i během rodičovské dovolené, se po jejím skončení snadněji zapojí do plného pracovního procesu, a zavádějí k tomu řadu interních programů. Ne všechny maminky však jsou korporátní zaměstnankyně v uvedených osvícených společnostech.

A nakonec ještě jedna poznámka: Každý jsme jiný, v jiné situaci a máme jiné podmínky. Žádné řešení, žádná rada ani žádná pomoc není univerzálně a za všech okolností jen dobrá nebo jen špatná. Proto bychom neměli generalizovat a všeobecně odsuzovat.

Ivana Šabatová