Není tomu tak dávno, kdy se v Ostravě čekalo na nájemní bydlení mnoho let. Ještě začátkem devadesátých let ležely na stolech městských úředníků dlouhé seznamy žadatelů, kteří toužili obývat byt v té či oné části krajského města.  

Dnes je situace jiná. V moravskoslezské metropoli jsou stovky, ba tisíce volných bytů. Jedno odpoledne jsem tedy usedla k počítači a řekla si, že se zkusím poohlédnout po nějaké levnější variantě. Při pohledu do databází realitních společností i samotných pronajímatelů bytů mi doslova zaplesalo srdce. Tolik pěkných dva plus jedna, dokonce s malou terasou a výhledem do zeleně, nové obkladačky i podlahy, plastová okna, v centru i na periferii, v Ostravě i mimo ni!  

Ale ouha! Všechno mělo jeden velký zádrhel - cenu. Nechcete-li totiž bydlet v brlohu, kde na vás padá omítka, kde vám před dveřmi nocuje bezdomovec a pod okny někdo tajně pěstuje mariánku, musíte mít pořádně naditou peněženku. Anebo se musíte smířit s tím, že vám po zaplacení nájmu a služeb zůstane jen na to, abyste se ještě najedli.  

Má iluze, že budu co nevidět za slušné bydlení platit o hodně méně, se rázem rozplynula. Do brlohu totiž nepůjdu a hladovět taky nehodlám. Jen si říkám: jak to, že v Ostravě neplatí základní tržní pravidlo? Převyšuje li totiž nabídka poptávku, musí cena dolů. A naopak: chceme li něčeho více, než je na trhu, zaplatíme více.  

Inu, byty jsou asi jiná sorta než vajíčka. A tak budu platit hodně i nadále - za nájem i za vejce. A při procházení Ostravou budu nechápavě kroutit hlavou pod okny, kde už několik měsíců nesvítí světla a nevisí záclony. Asi se vyplácejí i prázdné byty.