Ivo Fencl: Jak to bylo s Nepraktou?

Rokem oproti tomu hubeným zůstal šestasedmdesátý, kdy po nás Mistrovy obrázky jukly jen ze svazků Proměny lásky a slávy, Jak se vaří při Dunaji a Oživení v sále. Zrovna tak v letech 1964-1967 neilustroval nikdy víc než tři knihy ročně, ale zde mezi nimi najdete aspoň památné Máchorky Ilony Daňkové. Roku 1965 zůstalo ovšem jen u dvou titulů, poněvadž nevyšel svazek Ausflug nach Walhalle slibovaný nakladatelstvím Eulenspiegel v Berlíně.

Nu, a v letech 1951 anebo 1956 poslal Neprakta na pult vždy jen jediný titul, nicméně Kynologická příručka Jana Kollera zůstává první publikací, kterou vyzdobil. První z víc než čtyř set.
Také o Nepraktovi vyšly po převratu čtyři knížky, včetně titulů Na návštěvě u Neprakty, Průšvihů firmy Neprakta Oldřicha Dudka a Hovorů s Nepraktou od Neprakta 100 hororůmanželů Valentových, a tou poslední a v mnohém nejlepší se stala Tučná linka černou tuší Jaroslava Kopeckého, sběratele malíři snad nejoddanějšího. Má devatenáct kapitol a spoluautor nechal kreslíře volně rozprávět o dětství, válce, vtipech a spolupráci s divadlem, televizí i kinematografií (podílel se na čtrnácti filmech).

Jiří Winter (1924-2011) žil do roku 1962 na rohu pražské Rajské a Plynární ulice v Holešovicích, přičemž tento dům stál v místě dnešního vstupu do metra. Odsud se malíř přestěhoval do Střešovic (Cukrovarnická), ale my se vraťme do dvacátých let.

Měli sklenářství, které už založil Jiřího děd (1877). Jako dítě byl Winter pečený vařený v ZOO (otevřené 28. září 1931) a navštěvoval i jejího ředitele prof. Jiřího Jandu. Hrával si u něj domu se lvicí Šárkou, darovanou zahradě cirkem Rebernigg.

„Ze všech ještěrů jsem si v ZOO nejvíc oblíbil plaza zvaného tupinambis neboli teju,“ vzpomíná. „Je asi metr velký, zavalitý, černobílý a nápadný, a já jsem ho pouštěl do uličky a obracel, všelijak si s ním bezstarostně hrál a on trpělivě běhal sem tam a nikdy se po mně neohnal. Měl jsem ho za báječné domácí zvířátko. Až když mi bylo devatenáct nebo dvacet a začal jsem studovat přírodní vědy, dozvěděl jsem se, jaká je to kousavá a nebezpečná potvora.“

Po vychození obecné škole v Jablonského (1930-1935) nastoupil na reálku v Dušní na Starém Městě. „Z Holešovic to nebylo daleko, stačilo přejít most přes Štvanici a octl jsem se skoro v centru Prahy. Proti Plynární ulici to byl značný rozdíl. Holešovice už sice byly součástí Velké Prahy, ale žilo se tam téměř jako na vesnici. Kousek od mého bydliště část stolní hry Dlouhý Široký a Bystrozrakýbyla romantická část nazývaná Zátory – s nízkými domky a křivolakými cestičkami.“

Na reálce jej učili výteční výtvarníci Skrbek a Pavelka, z nichž ten druhý ilustroval Pohádky tisíce a jedné noci. Spousta malířů navštěvovala i rodinné sklenářství.

Poslední dva ročníky (od září 1940) absolvoval na Malostranské reálce, jelikož budovu v Dušní zabrali okupanti; maturoval během heydrichiády a v září nastoupil do Státní grafické školy na Smíchově, kde jej učil Ferdinand Rubeš. Spolu s Václavem Sivkem či Mikulášem Medkem taky navštěvoval kurzy Rotterovy školy užitého umění v Platýzu na Národní, avšak vzorem při pozdější práci pro noviny a časopisy se mu stali Felix Jenewein (1857-1905) a Vratislav Hugo Brunner (1886-1928).

Roku 1943 měl být Winter totálně nasazen v letecké továrně v Letňanech, ale vyjednal změnu a za dvě stě korun týdně vzal práci zahradnického pomocníka v Trojském zámku, jen půl hodiny pěšky od domu. Tamní vrchní zahradník mu svěřil vypracování plánů zahrady. - Ve třiačtyřicátém se Winter rovněž seznámil se svým pozdějším dlouholetým scenáristou Bedřichem Kopecným (1913-1972), spoluvlastníka Orientbazaru ve Václavské pasáži. A zatímco Kopecný měl chatu v Klínci na Pinkousích, Winter ji měl svého času v kopci nad nádražím v Bojově, což bylo blízko. Ale zpět ke klíčovému momentu jeho života.

Stalo se, že roku 1944 věnoval kamarádovi starý francouzský revolver z roku 1851 zvaný lefoška. Jak se zdá, obdarovaný byl konfident a v březnu toho roku pozatýkalo gestapo celou Winterovic rodinu.
Jiřího vyslýchali na Karlově náměstí i na Pankráci. Jeden dozorce jej zbil, a když dopadl zkrvavený malíř na podlahu cely, zůstala mu údajně v mozku jediná myšlenka: Tvou lebku si jednou postavím na knihovnu.
Státní zástupce navrhl pro Jiřího smrt, ale naštěstí nepřišel důležitý svědek, takže obžalovaného nemohli jen tak popravit, a to ač byl „míšenec“. Soudci se Migranti Nepraktařízení nechtělo protahovat, i odsoudil nešťastníka aspoň k šesti letům vězení v pracovním táboře. Stalo se 21. srpna 1944 ve Strakově akademii a Jiří se ocitl v káznici v Bernau.

Nějaký čas vyřezával lopatkou rašelinu v nedalekém Rottau, ale dík poraněné noze se dostal na čtvrt roku do nemocnice, kde mimo jiné pletl košíky. Umístili ho pak v lakýrnické firmě v Prienu. 3. května před polednem se u vězeňského baráku vynořil americký tankista a ustřelil zámek.

Aby se vyhnul karanténě, ujel Winter spolu s dalšími vězni Američanům nalezeným vozem a podle Innu mířili k Pasovu. Bohužel bezděky přejeli frontu. Němci v lese na ně zahájili palbu, nicméně zmíněná „fronta“ je během jediné hodiny dohnala. Už pěšky došli do Kraiburgu.

Tady Winter potkal jistého Martínka, majitele motocyklu z Afrikakorpsu (se sajdkárou). Nasedli, ale vzápětí byla zakázána jízda veškerých motorových vozidel a ke hranici stále zbývalo sedmdesát kilometrů. Denně ušli dvacet. Nato Američané zběhy přece chytili a čtrnáct dní drželi v táboře Grümer u Mühlfordu, než jim vystavili průkazy. Vandrovali přes Simbach a Pasov, přešli čáru, dostali se do Horní Vltavice a tamní sedlák je s koňmi a za tabák odvezl do Vimperka k vlaku. Dali se ostříhat, vyspali se na nádraží a přednosta vypsal lístek do Prahy. Prvním českým vlakem odjeli do Písku a tím dalším na Wilsonovo nádraží. Dorazili o půlnoci na 11. června, a jelikož bylo nádraží do rána zavřené, do parku vyšli teprve v šest ráno.

Byt našel Jiří vyrabovaný, ale usadil se u strýce. Což o to, maminka přišla za pár dní, ale tatínek (židovského původu) nepřišel už nikdy. Zemřel na Pankráci.

Jiří zdědil živnost včetně krámu, dokonce uživil i jednou dělníka a onen surový dozorce z Pankráce byl zatím odsouzen k smrti za kolaboraci. Groteskní náhodou se jeho mrtvola ocitla v pitevně patologického ústavu, kde pracoval Jiřího kamarád, a ten prý okamžitě vytočil Winterovo číslo.
„Jirko? Tys chtěl tu lebku! Já ho mám.“
„Kde?“
„Tady. Na pitevně. Však víš koho. Toho bachaře, co tě málem zabil.“
Už do ústavu jel Jiří se smíšenými pocity. Stanul v pitevně. Osobně stáhl plachtu z mrtvoly a pohled na ni jej ani nepřekvapil, ani nevyděsil. Hleděl muži do tváře, kterou si pamatoval jinou. Tvář víc nebudila hrůzu. Jiří posmutněl. Zakryl tělo. „Já tu lebku nechci. Já si to rozmyslel.“

Začátkem roku 1946 začal navštěvovat přednášky na Přírodovědecké fakultě UK a chystané naň vojně unikl skrze půlroční náhradní službu v kasárnách Jana Roháče ve Vršovicích. Jako malíře jej navíc vzápětí přidělili na velitelství v Italské a on tu posléze úspěšně portrétoval jednotlivé důstojníky. I bydlit ho nechávali doma a kvůli otékajícím nohám směl nosit polobotky. Na vojně jej zastihl státní převrat. Do civilu směl odejít zjara 1948 a v říjnu 1949 založili s Kopecným pod jménem NEPRAKTA „firmu“ na kreslené vtipy, z nichž ten úplně první byl uveřejněn 20. listopadu 1949 ve Svobodném slově.

Nakreslený je ještě jaksi nevalně a velitel hasičů zde služební hadicí zalívá květník na parapetu třetího patra, k němuž požární auto vztyčilo žebřík. Hadici na žebříku přidržují další čtyři muži v přilbicích a ještě jeden vytrubuje na celou ulici. A Bedřich Kopecný tenkrát pod dotyčný obrázek prostě jen vepsal: To je velitelova dívka.

Už 6. prosince začala pak dvojice „Neprakta“ publikovat i v Dikobrazu a 1. 12. 1955 zde zveřejnili fór číslo jeden tisíc. Kopecný však nestačil kolegovu tempu a již roku 1960 začala Winterova spolupráce s humoristou Miloslavem Švandrlíkem (1932-2009). Rok nato vyšla jejich první knížka Krvavý Bill a Viola a 5. září 1965 zahájili sci-fi povídkou Oběť potoka Brumbalce (Pionýr) nekonečnou ságu o žácích Kopytovi a Mňoukovi. Ukončili ji teprve roku 2007 a obnáší devětadvacet svazků, byť ani ty neosahují vše (chybí v nich kupříkladu zrovna Winterem kreslený komiks s oběma klukovskými hrdiny).

1. srpna 1968 uveřejnil pak dětský časopis Ohníček první díl slavného komiksu Sek a Zula, přičemž Švandrlík se při psaní scénáře údajně neinspiroval existujícím už seriálem Flinstoneovi. Skutečně kompletní knižní vydání Seka a Zuly dosud neexistuje.

A 25. března 1969 vydali Neprakta se Švandrlíkem ještě Černé barony, úvodní to díl další ságy, která má patnáct až sedmnáct svazků (podle toho, jak to počítáte). Ale teprve 13. srpna 1970 uveřejnili první společný vtip, k čemuž došlo dva roky před předčasnou smrtí nebohého Bedřicha Kopecného.

V květnu 1973 převzal pak Winter co vůbec první československý karikaturista titul zasloužilý umělec a v létě 1980 uspořádal svou největší svou výstavu v Křížové chodbě a Rytířském sále Staroměstské radnice. Teprve 16. března 2001 byl ovšem zanesen do Guinessovy knihy rekordů jako autor největšího počtu uveřejněných kreslených vtipů (pětatřiceti tisíc).