Politická scéna jako by ztrácela tvar a jde o paralelu k témuž uměleckému problému. Schválně si občas místo takzvaných politiků vyslechněte pár teoretiků výtvarného umění. Možná dost překvapeně seznáte, že ti na „to kápli“. Fenomén beztvarosti znají a konkrétně badatel Tomáš Jirsa (*1983) zabrousil v knize Tváří v tvář beztvarosti v čase i zpět. Fenomén beztvarosti, dokládá, prostředkovaly už literatury 19. a 20. století. Taky dílem Edgara Allana Poea, N. V. Gogola, Oscara Wilda, Richarda Weinera, Bruno Schultze, Vladimira Nabokova, ale i Ionescovým.

Jirsa tu rezervuje ústřední roli spíš již zesnulým osobnostem a „intermediálním“ figurám. V prvním oddíle knihy se věnuje obličejům bez tváře, v druhém prostě tapetám, ve třetím židlím. A jako už dřív vytvořil vynikající Fyziognomii psaní (2012), které vnímá ve vztahu k výtvarnému umění, zde opět nachází nečekaná spojení.

Ale i záhady. Proč Weiner svá díla instinktivně produkoval (a viz jeho pozoruhodná povídka Smazaný obličej) a badatelé to dnes analyzují metodami, kterým by on sám nerozuměl? A jak by také mohl chápat? Ta kanonáda interpretací by zdevastovala jeho přirozený instinkt.

Neubráníme se pocitu, že se podobná zkoumání blíží beztvarému samoúčelu, a jako příklad dám pouhé tituly kapitol Jirsovy knihy: Fingovaný krach a maskovaná virtuozita, Kamuflovaná retrospekce, Hlučná afektivita tichého psaní.

To by ovšem nebylo nejhorší a věda byla kodifikována, takže vědci, a to i ti literární, se jí obírají. Jirsa ale není Jiří Pechar (například), takže si k analýze vybral brakový román Fantom Opery, který byl kdysi a původně zveřejňován na pokračování v pařížské revue Le Gaulois (1909-1910). Literární věda jej někdy řadí až kamsi k o sto let staršímu žánru gotického románu a podle Jirsy literární řeč „soustavně zadrhává“ ve snaze uchopit Fantomovu podobu. Připomíná řeč vyslýchaného, který nechce za žádnou cenu mluvit.