Politická scéna jako by ztrácela tvar a jde o paralelu k témuž uměleckému problému. Schválně si občas místo takzvaných politiků vyslechněte pár teoretiků výtvarného umění. Možná dost překvapeně seznáte, že ti na „to kápli“. Fenomén beztvarosti znají a konkrétně badatel Tomáš Jirsa (*1983) zabrousil v knize Tváří v tvář beztvarosti v čase i zpět. Fenomén beztvarosti, dokládá, prostředkovaly už literatury 19. a 20. století. Taky dílem Edgara Allana Poea, N. V. Gogola, Oscara Wilda, Richarda Weinera, Bruno Schultze, Vladimira Nabokova, ale i Ionescovým.
Jirsa tu rezervuje ústřední roli spíš již zesnulým osobnostem a „intermediálním“ figurám. V prvním oddíle knihy se věnuje obličejům bez tváře, v druhém prostě tapetám, ve třetím židlím. A jako už dřív vytvořil vynikající Fyziognomii psaní (2012), které vnímá ve vztahu k výtvarnému umění, zde opět nachází nečekaná spojení.
Ale i záhady. Proč Weiner svá díla instinktivně produkoval (a viz jeho pozoruhodná povídka Smazaný obličej) a badatelé to dnes analyzují metodami, kterým by on sám nerozuměl? A jak by také mohl chápat? Ta kanonáda interpretací by zdevastovala jeho přirozený instinkt.
Neubráníme se pocitu, že se podobná zkoumání blíží beztvarému samoúčelu, a jako příklad dám pouhé tituly kapitol Jirsovy knihy: Fingovaný krach a maskovaná virtuozita, Kamuflovaná retrospekce, Hlučná afektivita tichého psaní.
To by ovšem nebylo nejhorší a věda byla kodifikována, takže vědci, a to i ti literární, se jí obírají. Jirsa ale není Jiří Pechar (například), takže si k analýze vybral brakový román Fantom Opery, který byl kdysi a původně zveřejňován na pokračování v pařížské revue Le Gaulois (1909-1910). Literární věda jej někdy řadí až kamsi k o sto let staršímu žánru gotického románu a podle Jirsy literární řeč „soustavně zadrhává“ ve snaze uchopit Fantomovu podobu. Připomíná řeč vyslýchaného, který nechce za žádnou cenu mluvit.
Jirsa dále srovná Fantoma s Poeovou Maskou rudé smrti, ale bohužel ignoruje, že Fantoma po většinou času sledujeme v masce a jeho obličej fakticky neuvidíme nikdy. Analogie k textu daleko pozdější povídky Richarda Weinera sedí ještě méně.
Zvláštnější a případnější už je motiv vzpomínky na Fantoma, která se až atmosféricky vrací a traumatizuje. Jde o repetitivní vzorec, který úspěšně zastře, že na konkrétní a reálná setkání s netvorem vlastně nedochází. Podobný vzorec je bohužel i traumatem a fintou současné politické praxe. Skutečného politika neznáme. Zato víme o fámách, o vyvrácení fám a zase i nových fámách. Anebo naopak. Máme pocit, že nám řekli z podia pravdu. Ta je zdrcena, potřena, rozmetána. Ale vlastně si to neumíme ověřit.
„Jazyk se přibližuje k hrůzu budícímu maskovanému reliéfu hlavy zejména hromaděním synonym a repeticí,“ pokračuje badatel Jirsa a náhle připomene, že Fantom Opera má podobu syfilitika bez nosu. Až na to, že pod maskou. To, že je fakticky syfilitik, už přitom tak formuloval kulturní historik Sander Gilman. A Gaston Leroux?
Byl novinář v pravém slova smyslu. Senzacechtivý, nadšený, ohromený, pracovitý a místy taky podvodný, když to bylo třeba. Svého „operního netvora“ vytvořil jako náhodou právě v momentě, kdy byla celá Západní Evropa uhranuta rozvojem plastické chirurgie, a Jirsa cituje i historiky budovy Opery. Hle, již Cormak Newark interpretoval její bizarní podzemí co bludnou „metaforu narušeného hudebního prožitku“. Taky politika soustředění na ucelený hudební prožitek zapovídá a místo toho vidíme její škrabošky. Je to divadlo, ale ne krásný koncert.
Jazyk výplodu Gastona Lerouxe produkuje pak snad až příliš AFEKTIVNÍ typ netvora a melodramatu se nepochybně blíží výkřik muže, který Fantomovi strhl masku. Zní: „Ó, hrůza!... Hrůza!... Hrůza!...“ Nic víc. Je to poezie, ale kdybychom strhli masku mnohému z politiků, nebyla by to poezie. Byla by to právě hrůza.
Je ovšem těžké chápat, proč se právě u Fantoma Opery vlastně hovoří o vizuální, ba akustické beztvarosti.
Démonův raněný obličej má přece navzdory ohyzdnosti jednoznačné kontury. Navíc je démon umělec, vždyť zkomponoval skladbu Don Juan triumfující. Fantom je nešťastný, lidský a spíše jen Tomáš Jirsa až zoufale pátrá po jakémsi jeho „návratu k antropologickému řádu“. Ten se koná, ale opravdu jen skrze marnou zamilovanost do herečky.
Jirsovo srovnání masky tohoto monstra s maskami řeckého divadla je však k ničemu, protože řecké masky sice byly současně obličeji hrdinů her, ale nikde v textu Gastona Lerouxe nenajdu oporu pro Jirsovo tvrzení, že by snad stržení Fantomovy masky znamenalo sloupnutí jeho tváře. Ani politikova pravá tvář se nedá oloupat a vylepšit. Zato jeho maska, ano, toť Fantom Opery. Ale jen málokterý politik si to uvědomil, když navštěvoval tento „doktorem Janečkem“ bombasticky uváděný muzikál muzikálů.
( K úvaze posloužila aktuální kniha Tomáše Jirsy „Tváří v tvář beztvarosti. Afektivní a vizuální figury v moderní literatuře“. )
Odpovědný redaktor Josef Šebek. Jako 34. svazek ediční řady Teoretická knihovna vedené Jiřím Trávníčkem vydalo vydavatelství Host. Brno 2016. 364 stran
Ivo Fencl
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
