Když se na svoji první zahraniční návštěvu ve funkci předsedy poslanecké sněmovny vydal Tomio Okamura se svojí delegací, nepřizval do ní nikoho z dnešní parlamentní opozice. Okamurova cesta vedla na Slovensko a jejím cílem bylo učinit první vstřícné kroky k napravení těžce poškozených česko-slovenských vztahů.

O jejich krach se v minulých letech důsledně starala Fialova vláda s pomocí pirátské „diplomacie“ člena nečlena ODS Lipavského. Fialův kabinet opustil formát pravidelných mezivládních konzultací, které byly vždy symbolem nadstandartních vzájemných vztahů obou národů a potvrdil tím soustavné vměšování „Prahy“ do sebevědomé a nezávislé politiky Ficovy vlády. Vždyť to byl přece Lipavský, kdo se posmíval Slovákům, že se „jezdí plazit do Moskvy před masovým vrahem“, byl to premiér Fiala, kdo se před jednáním V4 sešel separátně se svým polským kamarádem „ve zbrani“ Tuskem, aby se poradili, jak rozbít Visegrád, ve kterém se neuměli vyrovnat s Orbánovou a Ficovou samostatnou politikou.

Nebyl proto jediný důvod, aby předseda Okamura přibral při své cestě na palubu byť jen jediného zástupce končící vládní koalice.

Ovšem strhla se hysterie, která se dala očekávat. Zatímco předseda Okamura úspěšně jednal na Slovensku s tamní vládnoucí formací i reprezentací sousedního Rakouska, v Praze byla uspořádána blesková tisková konference zoufalých a zhrzených opozičních poslanců v čele s Markem Bendou. Kdo ji viděl, musel být otřesen arogancí (a vlastně i argumentační drzostí) jejích účastníků: Bendy, Šebelové, Jakoba a jakési pirátky s gruzínským jménem a chováním pubertálního spratka, kteří se dovolávali dodržování demokratických pravidel (oni jsou přece vykladači obsahu slova demokracie) a údajného práva opozice účastnit se zahraničních parlamentních misí.