Podobné úvahy jsou v literatuře označovány jako tzv. kontrafaktuální analýzy, tedy propočty typu „co by kdyby“. Jejich cílem je zjistit, jak by byla vypadala ekonomická realita, pokud by – oproti pozorované skutečnosti – býval (ne)nastal nějaký jev. Je třeba mít na paměti, že výsledky takovéto analýzy jsou zatíženy určitou nejistotou. V makroekonomii se totiž na rozdíl od laboratoře nedají provádět průkazné experimenty, neboť se nelze v realitě vrátit zpět v čase a dělat jinou hospodářskou politiku. Analýzy tak mohou poskytnout pouze přibližnou odpověď. I přesto má smysl se o ni pokusit, neboť může ukázat alespoň směr, jakým přijaté opatření zafungovalo. Může také kultivovat veřejnou a zejména odbornou diskusi. Ta přitom byla v případě kurzového závazku ČNB bohužel často založena na subjektivních dojmech a emocích, a nikoli na odborné analýze.

Ke kontrafaktuální analýze lze v zásadě použít dva typy přístupů. Prvním z nich jsou strukturální modely, tj. modely podepřené ekonomickou teorií. Parametry těchto modelů jsou stálé bez ohledu na zkoumané opatření. Druhou možností je spolehnout se na čistě empirické metody, založené na zkušenostech. Oba přístupy mají své výhody a nevýhody. Výhodou strukturálního modelu je jeho odolnost vůči tzv. Lucasově kritice [1], a to zejména pokud poměrně přesně odráží vazby ve zkoumané ekonomice. Podoba modelu je však poplatná aktuálnímu stavu ekonomického poznání. Pokud nové poznatky z ekonomické teorie povedou ke změně pohledu na fungování hospodářství, mohou se změnit i závěry učiněné na základě těchto modelů. Empirické přístupy naopak nechávají „promluvit data“. Nejsou tedy tolik poplatné aktuálnímu stavu ekonomické teorie, ale snaží se co nejvíce odrážet pozorované skutečnosti. Na druhou stranu neumožňují hlouběji, tedy na základě pochopení behaviorálních vazeb v ekonomice, analyzovat příčiny, proč opatření (ne)funguje. Z tohoto důvodu je rozumnou a bezpečnou volbou použití obou přístupů. Pokud oba ukazují stejným směrem, zvyšuje se pravděpodobnost toho, že je závěr analýzy správný.

Při použití strukturálních modelů se jakoby vracíme do minulosti. V modelu tak předpokládáme jiné hospodářskopolitické nastavení, než které bylo ve skutečnosti pozorováno. V našem případě tedy nepoužíváme kurz jako další nástroj uvolňování měnových podmínek (tj. „vypínáme“ tzv. kurzový závazek ČNB, v jehož rámci byly prováděny intervence na devizovém trhu). Na základě tohoto modelového předpokladu je pak simulován alternativní vývoj, který by pravděpodobně byl nastal, pokud by dané opatření nebylo zavedeno. Výhodou je navíc znalost skutečného vývoje dalších důležitých proměnných ve zkoumaném období, jako je například vývoj v zahraničí. Rozdíl mezi pozorovanou skutečností a takto vytvořenou fiktivní situací je odhadem dopadu zkoumaného opatření.

Jak již bylo řečeno, alternativním přístupem jsou empirické metody. Z nich je v poslední době populární metoda syntetické proměnné, která byla použita pro vyhodnocení řady opatření (např. protikuřácký zákon v Kalifornii nebo srovnání liberalizačních opatření v několika ekonomikách). Tato metoda odhaduje dopady zkoumaného opatření (v našem případě kurzového závazku) tím, že promyšleným a důkladným způsobem srovnává zemi, v níž bylo dané opatření zavedeno, s jí podobnými zeměmi, které podobné opatření nezavedly. V současnosti existuje zobecněná varianta této metody, která umí zachytit dodatečné vlivy. Ty by ­– pokud by nebyly explicitně zachyceny – mohly výsledky analýzy zkreslit. Právě to bylo relevantní pro období trvání kurzového závazku: v roce 2014 došlo k výraznému poklesu cen ropy a v roce 2015 byl zase zaznamenán velice silný příliv EU fondů do české ekonomiky.