Název seriálu, ale i tohoto příspěvku je to poslední, na čem záleží. Podstatný je vnitřek. Především v době lákavé naděje na konec karantény a pokračování stylu života jako před ní. Mnozí vědí, že po staru se žít nedá, že život je úžasný podobně jako příroda v každém ročním období, a že neškodí čas od času pohlédnout vlastním cestovatelským srdcem na dění ve světě. Dovoluji si tvrdit, že cestování by mělo být jednou z mála nejlepších lidských činností. To již proto, že vnímavý člověk při ničem jiném na světě nepocítí svůj vlastní život víc než při cestování. To se dá lehce ztratit, jak jsme se mohli během tohoto roku sami přesvědčit.

Původní záměr dnešního příspěvku byl spojen s plánovanou účastí na konferenci v sále kardinála Berana (Arcibiskupství pražského) věnované 120. výročí narození právníka, diplomata, významného prvorepublikového podnikatele a politika, JUDr. Jana Jiřího Rückla. Nevím, zda se konference, na kterou jsem byl pozván a která byla plánovaná na 28.11.2020 se uskutečnila (pod záštitou Dominika kardinála Duky OP., Mons. Charlese Daniela Balwo (apoštolský nuncius v ČR), Mons. Jana Graubnera (arcibiskup olomoucký, předseda ČBK a velkopřevor České magistrální delegace Řádu rytířů Božího hrobu a dalších osobností).

Osobnost a životní osudy JUDr. Jana Jiřího Rückla (1900 – 1938) jsou dnes bohužel polozapomenutou epizodou českých dějin. Přepisování dějin a dění republice nedovolují vstup vzpomínkám a zdravému rozumu na scénu. Proto si dovoluji připomenout dvě na první pohled nesouvisející skutečnosti: 1) Jan Jiří Rückl, československý prvorepublikový průmyslník, právník, filozof a odborník na vědeckou organizaci práce se narodil 12. května 1900 ve Včelničce do tradiční české sklářské rodiny. 2) Papež František napsal knihu, která bude od úterý (1.12) nabízena v angličtině pod názvem In der Let us dream a od pátku (4.12) v němčině pod názvem  Wage zu träumen (Dovoluji (si) snít).

Jan Jiří Rückl vystudoval práva a filozofii v Praze, komerční a politické vědy v Paříži a Mnichově. Od počátku 1. ČSR se politicky exponoval a jako člen Zemského výboru ČSL patřil k nejbližším spolupracovníkům a přátelům vyšehradského kanovníka Msgre. Bohumila Staška. Udržoval blízké kontakty s vysokými církevními hodnostáři v Praze, Paříži a v Římě. Jako mladý odborník – diplomat sehrál pozitivní roli při uzavírání Modu vivendi mezi Svatým Stolcem a Československem v roce 1928. Ve své politické, odborné přednáškové a publicistické činnosti usiloval o spojení křesťanského tradicionalismu s hodnotami moderní civilizace. V roce 1935 byl hlavním organizátorem a výkonným předsedou celostátního sjezdu katolíků ČSR. V tomtéž roce se rozhodně postavil za kandidaturu Edvarda Beneše na funkci prezidenta republiky a významně ovlivnil postoj ČSL a HSLS. Zemřel 24. srpna 1938 a byl pohřben do rodinného hrobu manželky (rozené Kolářové) na pražském Vyšehradě.