To dokazují tři setkání: Petrohradské mezinárodní ekonomické fórum (PMEF ´17), První kongres mezinárodní unie NGO Assembly of the People of Eurasia (APE) a Jubilejní slovanský sjezd, organizovaný ve spojení se 150 výročím Slovanského sjezdu v Moskvě. O každém z uvedených píši odděleně pod stejným názvem: Nedůvěra.

PMEF´17 potvrdilo, že žijeme v době barona von Münchhausena (1720 – 1797): snažíme se zachránit a vylézt z bahna na koni nebo-li uniknout z bažin tím, že se sami vytáhneme za vlasy. Přitom si nechceme přiznat, že naše auto (hospodářství) nejede, protože nemáme kvalitní benzin (lidi ve vedení a u moci). Téměř celé hospodářství Západu se již transformovalo do virtuálního a šedého (stínového) hospodářství. Lidé u moci si neuvědomují, že kdo neví o slovu, neví o číslech, a proto nemůže vědět ani o číslicích. Proto se stává módou diskutovat o tzv. průmyslu 4.0, jako budoucí spáse, nebo novém hospodářském systému. Přitom se ignoruje skutečnost, že plutokracie ruší sama starý systém, tvoří pomalu a jistě nový, zatímco většina občanů si myslí, že se obejdeme bez skalpelu, nebo bez re-monetizace zlata a dalších cenných kovů, nebo že 4.0 představuje záchranu současného blahobytu. Nic podobného se v diskutované formě a představitelné budoucnosti nestane. To indikuje i PMEF’17, které lze přesto všechno nazvat fórem rekordů. Minimálně pro Petrohrad a část veřejnosti. 47 smluv, týkajících se především infrastrukturních projektů v hodnotě 250 miliard rublů bylo podepsáno během fóra. Dalších 386 smluv v předběžné hodnotě 2 triliónů rublů bylo podepsáno na projekty v ostatních částech Ruské federace. Proč tolik smluv, proč právě teď a na fóru? Podezřívám mnohé signatáře smluv, že tomu bylo kvůli a) prezenci prezidenta Putina, b) kvůli módě být viděn v TV, c) kvůli očekávaným potížím, především na Západě. Jakým potížím?

Dovolím si výjimečně souhlasit s indikací Alexeje Kudrina, že k roku 2025 se bude 60 procent světového HDP tvořit v přibližně 600 velkoměstech světa. Z těchto měst podle mého hodnocení velká část připadne na Čínu, Indii, USA, něco méně na Rusko a ještě méně na Evropu. Pro informaci uvádím, že 27 procent HDP Ruské federace tvoří Moskva a Petrohrad. Čím bude přispívat do světového HDP Praha a celá česká kotlina, nevím. Její vůdci přijali před čtvrtstoletím (neorganickou) reformu vzdělání, kterou nevědí jak ukončit. Proto současné vzdělání, které je z mého pohledu věci důležitější než reforma bankovnictví, produkuje generaci lidí bez vlastního myšlení, částečně možná i bez mozku. Vůdci nevěří, že současná ekonomická věda není nic jiného, než učení sekty. K uzavření bezvýchodného kruhu – tj. úniku z bažin tím, že se sami vytáhneme za vlasy, si vůdci vybrali Euro. Po uzavření v kruhu již nebude potřeba myslet na příklad o rozdílu mezi převrácením věcí na hlavu a pře-reformováním věci, nebo dokonce o tom, zda byl Lenin opravdu marxistou, nebo dobře zakukleným zástupcem teorie nového, bankéři organizovaného kapitalismu. Cesta k spícím fondům (trust), tj. prostředku politických kleptomanů, je dnes zcela volná. To dokazuje mimo jiné odtok kapitálu z Ruska za pět měsíců roku 2017: 22, 4 miliard USD. Přičemž ve stejném období roku 2016 to bylo 10,3 miliard USD. Ale i krátká analýza příjmů poslanců ruské Dumy.

Celkové příjmy poslanců dosáhly v roce 2016 rekordních 8.4 miliard rublů. Vydělím li tuto sumu počtem poslanců, zjistím, že každý poslanec si vydělal 18 miliónů 800 tisíc rublů za rok, tj. přibližně 1.6 miliónů rublů za měsíc. Důchod mé, před několika roky zemřelé tchyně, hrdinky druhé světové války s mnoha dalšími vyznamenáními dosáhl zázračných 6.5 tisíc rublů měsíčně před smrtí, plus několik marginálních výhod. Průměrný plat Rusa v roce 2016 byl oficiálně 36,7 tisíc rublů za měsíc. To znamená, že ruský poslanec vydělal v roce 2016, 143 krát více než průměrný ruský pracovník. Připomínám ze zkušenosti, že uvedená data nejsou zcela pravdivá. Příjmy jsou deklarovány pro obyvatele-voliče, které zastupují. Jak dobře jsou na tom občané české kotliny s typickou slovanskou závistí ve srovnání s Rusy, nebudu popisovat.