Zdání však v tomto případě klame, neboť zatímco se rizikovým aktivům během večerního obchodování v USA i díky holubičím řečem šéfa Fedu dařilo, pak během denního obchodování v Evropě probíhala krvavá lázeň, když na tapetě byla především italská aktiva. Strach z toho, že strukturální reformy v italské ekonomice uváznou vinou volebního patu na mrtvém bodě a nepodaří se tak nahodit udržitelnější růst, vyhnal rizikové marže u italského vládního dluhu na nejvyšší úrovně od poloviny října 2012. Itálie tak začala šířit povolební finanční nákazu, která se mimo jiné přesunula z Apeninského na Pyrenejský poloostrov, neboli viditelně se zvedly i rizikové marže u španělského a portugalského dluhu.

Ačkoliv narůst rizikových prémií na jihu eurozóny není prozatím smrtící, pak se lze důvodně obávat toho, že bude minimálně nějaký čas přetrvávat a zřejmě se riziková rozpětí u jižních zemí eurozóny ještě dále roztáhnou. Co to v evropské praxi bude znamenat? Jednoduše dojde k tomu, že tzv. finanční podmínky v podstatné (jižní) části eurozóny budou přísnější, než kdyby Itálie měla volebního vítěze, kterého si trhy přály. To se v reálné ekonomice může projevit tak, že oživení do této (recesí postižené) části měnové unie přijde později.