Fondy by měly být plně (do)kapitalizovány do roku 2014, přičemž jejich palebná síla umožňuje bez problémů pokrýt potřeby financování španělského státu a částečně i Itálie - za předpokladu, že by obě země byly (najednou) odříznuty od zdrojů z kapitálových trhů. Eurozóna zároveň přislíbila, že navýší svoje příspěvky do MMF o dodatečných 150 mld. euro v naději, že tak učiní i ostatní členské země a fond bude schopen v případě potřeby půjčit zranitelným zemím měnové unie (čti PIIGS) ještě více peněz.

Vezmeme-li v úvahu výše uvedených 700 mld. a připočteme-li k tomu i dlouhodobé (tříleté) repo operace ECB, nezbývá než konstatovat, že z likviditního hlediska eurozóna své problémy s refinancováním vládního dluhu pravděpodobně vyřešila. Jedna věc je však likvidita a druhá je pak samotná otázka dlouhodobé schopnosti splácet dluhy. Zde přitom nejde jen o základní makroekonomické parametry, jako je dlouhodobý růst a úrokové sazby placené z dluhu, ale i o ochotu veřejnosti v případě potřeby utáhnout si opasky. Například v případě Řecka už si investoři tak nějak zvykli na to, že jeho ochota nést nezbytnou restrikci je limitovaná.

Co je však znepokojivé, že tyto limity se začínají objevovat i v zemích, které Řecku byly dávány za vzor. Například v Irsku vyšlo aktuálně najevo, že více než polovina domácností se rozhodla bojkotovat placení nové daně z nemovitostí ve výši 100 euro. Předvolební boj ve Francii pak začínají překvapivě dramatizovat zisky extrémní levice, která bojuje za zrušení nedávno přijatých pravidel nastolujících pevnější rozpočtovou disciplínu v unii.

Výše uvedené příklady možné revolty daňových poplatníků, resp. voličů prozatím trhy, které jsou zaplaveny levnou likviditou, příliš neznepokojují. Eskalace této vlny nespokojenosti však může být velmi nebezpečná, neboť dostat tohoto džina zpátky do láhve by mohlo být o mnohem náročnější, než zasedání centrální banky na vypsání repo-tendru na tříletou likviditu.