Samozřejmě, že nejpodezřelejší na tom všem je, že centrální banky (včele s ECB) tisknou peníze jak o život, přičemž inflace se stále jaksi nedostavuje. Ba co více, dlouhodobá inflační očekávání mají tendenci klesat. To je mimochodem také jeden z hlavních důvodů, proč jsou německé Bundy tak drahé. Desetiletá tržní inflační očekávání propadla zpět na historická minima do blízkosti 1 %.Jinak řečeno trh (na rozdíl např. od analytiků předpovídajících inflaci) ECB nevěří, že bude schopna porazit v ekonomice síly kreativní destrukce a vytlačit inflaci ke svému cíli - tedy na 2 %.

Druhou hlavní determinantou relativní drahoty německých (či třeba i těch českých) vládních dluhopisů je jednoduchý princip nabídky a poptávky. Na jedné straně poptávky máme totiž jednoho velkého nákupčího (ECB), který objem nakupovaných dluhopisů (financované tiskem nových eur) neustále navyšuje, a na straně druhé máme německou vládu, která hospodaří s rozpočtovým přebytkem, čímž fakticky snižuje jejich nabídku. Německé vládní dluhopisy se tak uvnitř hospodářsky heterogenní eurozóny stávají v podstatě vzácnou komoditou, přičemž jejich výnosy mají jen malou vazbu na průběh hospodářského cyklu německé ekonomiky, jak by napovídala makroekonomická teorie.

Autor je bankovní analytik.