Námět, impuls k sepsání tohoto článku, přišel vlastně zcela náhodou – byla jím na první pohled zdánlivě obyčejná in-stream reklama na portálu YouTube. Nejednalo se však o typickou, všední, tuctovou propagaci služby či výrobku, nýbrž o agitaci „social economy.” Dle jejích slov: Speciálního druhu hospodářství, které charakterizuje „putting people before profit,” upřednostňování lidí před ziskem.
Většinou reklamy ihned přeskakuji, ale když jsem ve sluchátkách zaslechl tento slogan, přimělo mne to zvýšit pozornost a vyslechnout si, jaké myšlenky nám soudobý svět nabízí a prezentuje. O tzv. „social economy” jsem se nedozvěděl mnoho zajímavého ani objevného. Více než obsah minutového videa vypovídá o dnešní realitě jiná skutečnost. Tou je původce, sponzor a inzerce reklamy: Evropská Unie. Názor ať si čtenář udělá sám.
Samotná koncepce sociální ekonomiky není nijak novátorská. Známe ji pod různými jmény a v různých obměnách již několik staletí.
Už slavnou „neviditelnou ruku trhu” Adama Smithe, která vede podnikatele motivované svými „sobeckými“ zájmy a touhou po vlastním obohacení k naplňování potřeb ostatních, můžeme považovat za zpochybnění ideje „social economy.” Jemu však následující řádky věnovány nejsou.
Nedlouho po zhlédnutí krátkého spotu se mi vybavil známý článek jiného velkého ekonoma a významného liberálního myslitele. Byl jím hutný esej Miltona Friedmana: „A Friedman doctrine – The Social Responsibility of Business Is to Increase Its Profits,” publikovaný deníkem The New York Times roku 1970.
Vyhledal jsem si jej s cílem osvěžit si povědomí o jeho stěžejních myšlenkách, které nám dnešní – slovíčkem „social” poblouzněný – mainstream dávno nenabízí. A zjistil jsem, že text 13. září tohoto roku oslaví své pětapadesáté narozeniny. Proto tento komentář.
Překvapilo mne, jak může být 55 let starý článek stále natolik aktuální. Taková recenze zní pozitivně, ale optimismus nečekejme. Hodnocení současné reality jeho optikou je bezesporu pesimistické: Ani po 55 letech jsme se nikam neposunuli a v zásadě se z předchozího vývoje nijak nepoučili.
Na poselství Friedmanovy doktríny sedá prach, zatímco v Evropě – ale i v samotných Spojených státech – bobtná sociálno, formulují se pojetí nových kolektivismů a narůstá přesvědčení, že firmy a korporace mají, namísto jednotlivců, vlastní svědomí, a proto musí nést odpovědnost za blaho společnosti. Friedman tehdy ještě mluvil o držitelích akcií neboli „stockholders,” dnes se v debatách s oblibou naopak hovoří o tzv. „stakeholders,” držitelích různých zájmů a rizik. Instituce soukromého vlastnictví a práva s ní spojená se tak jeví jako nepotřebný přežitek, buržoazní relikt patřící na smetiště dějin. Místo vlastníků mají rozhodovat různorodá aktivistická uskupení.
V úvodu eseje mluví jedna z hlavních tváří tzv. Chicagské školy o větší či menší míře podléhání vedení podniku náporu třetích stran. Argumentuje, že pokud má vedoucí pracovník podniku na základě aktivistických a intelektuálních tlaků změnit jeho cíle, tedy zanechat snahy o co největší návratnost v mezích zákona a společenských norem – a naopak se soustředit na realizaci „veřejného blaha,” nezbude mu než poškozovat zájmy svého zaměstnavatele a bez jakéhokoliv mandátu používat peníze ostatních lidí a svými rozhodnutími (ať už ze svévole či z nátlaku třetí strany) ovlivňovat jejich životy.
Manažer za takovým účelem zneužívá nejen soukromý kapitál vlastníků podniku v rozporu s jejich zájmem, ale taktéž utrácí i peníze jeho zákazníků a zaměstnanců v důsledku potenciálního zdražení služeb a produktů, resp. snížení mezd apod.
Milton Friedman tvrdí, v kontrastu s dnešními populárními doktrínami DEI a zejména ESG, že není úkolem právnických, umělých entit dělat ze světa lepší místo. Ty autentické svědomí ani „sociální odpovědnost” či „cítění” nemají a mít nemohou. Tento úděl přísluší konkrétním, autentickým a skutečným osobám. A tyto osoby si k tomu musejí získat oprávnění, mandát.
Právě jednotlivci mají společně a většinově v rámci demokratických procesů rozhodovat o tom, kdo získá pověření uskutečnit tu či onu změnu, posoudit, který zákon má být schválen, určit, jak vysoké bude zdanění či jaká podoba dalších obecných ustanoveních se prosadí.
Různé formy aktivistického nátlaku tyto procesy narušují, a podkopávají tak podstatu svobodné společnosti. Obcházejí tržní mechanismy, politickou a hospodářskou demokracii a dávají prostor domýšlivým samozvaným učencům, kteří jsou přesvědčeni o své nadřazenosti a předurčení utvářet osudy druhých.
To je teze, kterou dnes již téměř nikdo neříká nahlas. Nikdo na to nemá odvahu. Pro moderní tzv. občanskou společnost a její nejagresivnější zástupce, radikální aktivisty, je totiž zcela nepřijatelná. Ohrožuje jejich moc, společenský význam a vliv. Není možné zastavit útoky na svobodný svět, ty jsou jeho součástí od nepaměti. Lze se proti nim však vymezit a liberální uspořádání společnosti hájit. To už ale samozřejmostí není. Naši svobodu neohrožují ani tak různé ataky na ni, jako spíše skutečnost, že ji nikdo uceleně, důsledně a sveřepě nebrání.
V současnosti už žádnou aktivní obdobu Chicagské anebo Rakouské ekonomické školy nenajdeme, hospodářství Evropy – a vlastně už ani USA – s monetarismem a liberalismem mnoho společného nemá, plíživě se v něm zabydlel paternalismus a nedůvěra v trh, tedy nedůvěra v ty, kteří svojí pílí, vytrvalostí a schopnostmi utváří ekonomickou prosperitu. Na školách se klasická liberální ekonomie neučí, takové téma veskrze levicovým akademikům nekonvenuje. Studenti na jména jejích hlavních představitelů narazí jen okrajově. Zatímco o „social economy” se díky penězům odevzdaným do rozpočtu a fondů EU dozvíme už i z reklam na internetu.
Tento svět již není světem Miltona Friedmana, světem kapitalismu a svobody. Většina lidí začala považovat naši prosperitu za přirozenou danost, za samozřejmost. Necítí proto potřebu hledat příčiny úspěchu západní civilizace. Neptají se, proč právě naše společnost (a nikoli ostatní) v průběhu 18. a především 19. století zažila takový rozkvět. Nemají důvod zabývat se pilíři, na kterých stojí úspěch západních zemí. Pročež je nemohou chápat, a fortiori zastupovat a bránit.
Nesmíme pasivně, odevzdaně a defétisticky čekat na příchod dalších von Misesů, Hayeků či právě Friedmanů: Je zapotřebí si připomínat jejich myšlenkový odkaz a obhajovat jej, usilovat o zachování co možná nejvíce principů, hodnot, tradic a ideálů světa včerejška do doby, kdy budou aktuální progresivistické experimenty v očích široké veřejnosti natolik zdiskreditovány, že již nebude možné nadále přehlížet elementární pravdy a – alespoň některým – zřejmé souvislosti.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
