Nikdy jsem se neodvážil psát o jídle. Když o tom zasvěceně píší někteří angličtí lordi, vždy jsem to považoval za aristokratickou „zvláštnůstku“, resp. myslel jsem si, že už neví, co by bohulibějšího dělali. Používám příliš zdrobnělé slovo zvláštnůstka, abych nepoužil nějaké slovo příliš nezdvořilé.

Často bývám ke svým glosám inspirován švýcarským týdeníkem Die Weltwoche. Minule jsem psal o ukrajinské klavíristce a jejím nesouhlasu se Zelenského vládnutím. Teď jsem četl článek (v čísle 3/2026) Angličana Nicolase Farrella s názvem „Italské jídlo: bohužel nudné“. Velmi netradiční názor. Navíc ze země, o které si mnozí myslíme, že má na vyspělé úrovni „table manners“, nikoli národní kuchyni. Na Wikipedii je několik Nicolasů Farrellů, ale zdá se, že to bude britský novinář, který před léty vydal velmi kontroverzní knihu „Mussolini: A New Life“, která byla přeložena do mnoha jazyků.

Farrell žije už více než 30 let v Itálii. Je to – jak píše – jeho „Wahlheimat“, země jeho volby. Přesto je velmi kritický. K tomuto článku ho vyprovokovalo, že UNESCO, tato zcela zbytečná organizace OSN, ze které Trump už vystoupil, v prosinci vyhlásila, že je „italská kuchyně součástí nemateriálního dědictví světa“. Jako např. naše jízda králů nebo vorařství (!). Žádná jiná kuchyně na světě tento titul nedostala. (Mimochodem, dnes mne zaujalo, že takto, už v roce 1993 vyznamenaná malebná slovenská vesnice Vlkolínec žádá, aby jí bylo toto vyznamenání odebráno – valí se tam statisíce turistů a památkáři všechno zakazují, což si obyvatelé této obce nepřejí.)