Nikdy jsem se neodvážil psát o jídle. Když o tom zasvěceně píší někteří angličtí lordi, vždy jsem to považoval za aristokratickou „zvláštnůstku“, resp. myslel jsem si, že už neví, co by bohulibějšího dělali. Používám příliš zdrobnělé slovo zvláštnůstka, abych nepoužil nějaké slovo příliš nezdvořilé.
Často bývám ke svým glosám inspirován švýcarským týdeníkem Die Weltwoche. Minule jsem psal o ukrajinské klavíristce a jejím nesouhlasu se Zelenského vládnutím. Teď jsem četl článek (v čísle 3/2026) Angličana Nicolase Farrella s názvem „Italské jídlo: bohužel nudné“. Velmi netradiční názor. Navíc ze země, o které si mnozí myslíme, že má na vyspělé úrovni „table manners“, nikoli národní kuchyni. Na Wikipedii je několik Nicolasů Farrellů, ale zdá se, že to bude britský novinář, který před léty vydal velmi kontroverzní knihu „Mussolini: A New Life“, která byla přeložena do mnoha jazyků.
Farrell žije už více než 30 let v Itálii. Je to – jak píše – jeho „Wahlheimat“, země jeho volby. Přesto je velmi kritický. K tomuto článku ho vyprovokovalo, že UNESCO, tato zcela zbytečná organizace OSN, ze které Trump už vystoupil, v prosinci vyhlásila, že je „italská kuchyně součástí nemateriálního dědictví světa“. Jako např. naše jízda králů nebo vorařství (!). Žádná jiná kuchyně na světě tento titul nedostala. (Mimochodem, dnes mne zaujalo, že takto, už v roce 1993 vyznamenaná malebná slovenská vesnice Vlkolínec žádá, aby jí bylo toto vyznamenání odebráno – valí se tam statisíce turistů a památkáři všechno zakazují, což si obyvatelé této obce nepřejí.)
Jste pro zrušení poplatků pro ČT a ČRo?Anketa
Farrell má na italskou kuchyni originální názor. Začíná tím, že v Itálii nemá smysl otevřít jídelní lístek, protože jsou všechny stejné. Mezinadpis článku je „Fantasielose Secondi“ (hlavní chody bez fantazie), což považuji za docela trefné. I když je Itálie ze všech stran obklopena mořem, píše, že s výjimkou mořského ďasa a mušlí jsou všechny další plody moře „tief gefroren“ (hluboce zmražené, nebo jak se to správně překládá). A téměř všechny plody moře jsou importovány.
„Primi“ prý chutnají dobře, ale pak už následuje buď jen grilovaný kus masa nebo zmražené kalamari nebo krabi. Zelenina je buď „k smrti uvařená“ nebo úplně vysušená. (Autor dokonce tvrdí, že to vede k tomu, že je v Itálii tak rozšířená zácpa.) Dezerty jsou prý příliš sladké a jsou dělány jen „pro oči“. Ale zmrzlina je skvělá, stejně jako káva a víno. Autor tohoto kritického článku připouští, že tím vším není vinna sama kuchyně, ale „lakomí“ majitelé restaurací, kteří nemají fantazii a volí nejsnazší cestu.
Říci toto všechno je téměř svatokrádež, ale něco na tom je. Také mne by nikdy nenapadlo otevřít si v italské restauraci jídelní lístek. Také nepotřebuji italské dezerty. Navíc – jako někdo, kdo nemiluje steaky – volím italskou kuchyni často právě kvůli tomu. Jako chudý student jsem v roce 1966 studoval v Neapoli a půl roku jsem tam jedl jenom špagetoviny nebo pizzu. Ještě že bylo víno levnější než pivo. Autor si myslí, že Italové natolik věří, že je jejich kuchyně nejlepší na světě, a proto v Itálii vlastně ani nejsou zahraniční restaurace. I na tomto postřehu něco je.
Tato kritika je inspirativní ale asi moc přísná. Není však o italské kuchyni jako takové, ale spíše o italských restauracích. V roce 1966 se mi zdály úžasné, i teď na předměstích Milána a Neapole takové restaurace jsou, ale autor píše o turistických centrech měst. Netroufám si suverénně hodnotit restaurace v Itálii, ale zdá se mi, že to o pražských italských restauracích většinou platí. Přesto tam často chodím, protože nechci těžká česká jídla ani americké steaky. Asi i v těchto restauracích bohužel platí zásada „úspory za každou cenu“.
Ale teď obrátím list. Před očima mám malé krásné přímořské italské restaurace i tamní bohaté a pestré trhy plné nezmražených ryb. O tom Farrell nepíše. Nepíše ani o lepších italských restauracích. Včera jsem byl na italské večeři. Hotelový řetězec Czech Inn Hotels má jako svou ikonu slavného italského michelinského kuchaře Angela Sabatelliho z Bari a opakovaně dělá v Praze i Brně „jeho“ večeře pro VIP hosty. Zažil jsem to už několikrát. Pětichodová večeře byla úžasná, i ono jedno ze dvou secondi – „hřbet z mléčného telete, chřest, černý česnek a lanýžová holandská omáčka“ – bylo zcela mimořádné. A k tomu Brunello di Montalcino 2019 – jako ke každému z pěti chodů bylo servírováno jiné víno. Jídelní lístek si nechám. Ale Sabatelli je slavný michelinský kuchař. Možná to Farrell trochu přehnal.
Píši o jídle, i když nejsem anglický lord. Je to troufalé.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
