Zdá se, že otázka jmenování Filipa Turka členem vlády nalezla, alespoň po dobu trvání mandátu současného prezidenta, svou konečnou odpověď. Nicméně v této aféře šlo o mnohem více než o pouhé jmenování jednoho z ministrů, šlo v ní o podstatu fungování našeho politického systému a vymezení pravomocí nejvyšších ústavních činitelů.
Proto je tragické a neospravedlnitelné, že se debata o ní zúžila prakticky jen na kritiku či obhajobu jednoho nekonvenčního politika, jeho různých skutečných nebo domnělých, starých či aktuálních prohřešků, excesů a výstředností.
Filip Turek se nestal ministrem především z důvodu údajného nedostatku loajality a respektu k právnímu řádu. Následující řádky nemají za cíl být apologetikou kontroverzní motoristické superstar. Spíše pokusem o hlubší zamyšlení se nad tím, co přijetí takto formulovaného odůvodnění může znamenat pro státní uspořádání, náš parlamentně-premiérský systém, a vzájemné vztahy premiéra, jeho vlády a hlavy státu.
Je více než oprávněné vyjádřit znepokojení nad rozhodnutím Petra Pavla odmítnout oficiální návrh premiéra, a nevyhovět tak aktu ústavní povahy. Rovněž je třeba pečlivě zvážit možné důsledky takového počínání. A to především z dlouhodobého hlediska.
Tento čin je mimořádný svou brizancí, mediální pozorností a silou štěpit veřejnost, za bezprecedentní jej explicitně označil i sám Petr Pavel v dopisu adresovaném předsedovi vlády. Za nemající obdoby lze považovat především právě zdůvodnění prezidentova kroku, frázi o „nedostatku respektu k právnímu řádu,” která svou vágností, subjektivitou a faktickou neověřitelností otevírá mnohé otázky a vtahuje nás do problematické, rizikové situace, zejména v budoucnu.
Prezident Pavel sebevědomě a otevřeně vyzval k podání kompetenční žaloby. O té rozhoduje plénum Ústavního soudu, jehož členy vybírá hlava státu a jehož složení bylo během úřadu Petra Pavla již z většiny obměněno.
Kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu by byla nejen degradací politiky, ale i této instituce samotné. Soudcům by v takovém případě nezbylo než rozhodnout ve prospěch toho či onoho politického tábora, což by společně s předchozími rozhodnutími a judikaturou ještě více zpochybnilo nezávislost či apolitičnost tohoto orgánu v očích části veřejnosti. Anebo přijít s mnohoznačným, nic neřešícím usnesením. Volání po takovém kroku tedy nelze považovat za moudré.
Někteří si možná vzpomenou na momenty, kdy s českou politikou otřásl zásah Ústavního soudu. Například na zcela iracionální zrušení předčasných voleb vyhlášených poté, co Topolánkova vláda ztratila důvěru sněmovny, díky němuž se do čela země na déle než rok dostala úřednická vláda bez demokratického mandátu. Stálým tématem je volební zákon, jehož spornou změnu v důsledku usnesení Ústavního soudu příhodně krátce před volbami 2021 není třeba připomínat. Na zrušení přijaté novely tohoto zákona z roku 2000 – jejímž cílem bylo zajistit stabilnější politické prostředí a zjednodušit skládání vlád posunem k většinovému systému – se však již bohužel zapomíná. Přitom právě důsledkem tohoto činu nám vládnou neakční, heterogenní a ideologicky nejednoznačné n-koalice, v jejichž překombinovanosti se navíc ztrácí odpovědnost za jednotlivá rozhodnutí.
Spor o Turkovo ministerské angažmá se sice zdá být již dobojován, ale jeho skutečné důsledky pocítíme až se zpožděním. Až během jmenování budoucích členů vlády budoucími prezidenty. Precedent, že hlava státu odmítá kandidáty pro hypotetický „nedostatek respektu k právnímu řádu” (třebaže nikdy nebyli trestně stíháni anebo odsouzeni) či obdobné domněnky a podezření, se s naší republikou ponese podstatně déle, než jaké by kdy bylo Turkovo funkční období.
Je namístě a zcela legitimní se ptát, kolik bývalých vlád by vlastně ani nevzniklo, či se utvořilo v naprosto odlišném složení, kolik předčasných voleb mohlo být vyhlášeno a kolik zbytečných a nestátotvorných rozepří potenciálně nastalo, pokud by i tři Pavlovi předchůdci ve funkci postupovali obdobně jako on.
Prezident není tím, kdo „jde s kůží na trh“, není tím, kdo předstupuje před poslance a žádá je o vyslovení důvěry. Proto by ve věci skládání vlády neměly jeho preference a názory hrát jakkoli vymezující roli. Jeho úloha má mít především procedurální charakter. V opačném případě hrozí narušení řádného fungování, ba ochromení, celého politického systému.
Souboj o Turka neprohráli Motoristé, ale všichni, kterým není lhostejný osud této země.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
