Obojí se velmi dobře ukázalo v průběhu návštěvy českého premiéra Bohuslava Sobotky ve Spojených státech.
Na úvod zmiňme to dobré: Našeho premiéra sice nepřijal sám prezident Obama, sešel se ovšem s viceprezidentem Bidenem a rozhovor se protáhl na dvojnásobek plánovaného času.
Americká strana nezapomněla zdůraznit, jak si váží české účasti na misi v Iráku i nyní prodloužené misi v Afghánistánu, že oceňuje české odhodlání zvýšit naše výdaje na obranu a jak si cení české tradice obhajoby lidských práv.
Na druhou stranu se jen velmi těžko dá maskovat značné ochlazení vztahů, na jejichž vřelost jsme byli v 90. letech tak hrdí.
Oficiální prohlášení se přímému vyjádření těchto změn vyhýbají, ty zaznívají v zákulisí a také komentátoři si nemusejí tolik dávat pozor na diplomatická vyjádření.
A to tím spíše, že Sobotkova návštěva byla naplánována na výročí sametové revoluce a byla spojena s odhalením bysty Václava Havla v Kongresu.
Nejcitovanější byl nepochybně novinář z listu Washington Post, který se ve svém textu rovnou zeptal, proč se česká delegace hlásí k Havlovi, když jeho dědictví v zahraniční politice v ten samý čas pohřbívá.
V tomto ohledu je ovšem situace složitější. Jsou tu totiž nejméně tři hráči, nebo tři centra, která mají své vlastní představy a vedou svou vlastní zahraniční politiku, ústava neústava.
Na jedné straně je to sám předseda vlády, který působí dojmem, že si není přesně jist, co chce. Bohuslav Sobotka, podobně jako jeho ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, se v posledním půlroce ve věci některých důležitých témat vyjadřoval poněkud nekonzistentně.
V posledních dnech se zdá, že oba – snad tváří v tvář vlivu prezidenta – našli opět sílu mluvit jasně a hlásit se k některým dřívějším konstantám české politiky. Sobotkova návštěva v Americe se proto mimo jiné odehrávala ve znamení Havlovského odkazu.
Také první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák v jistém ohledu vede svou vlastní zahraniční politiku, nezávislou nejen na premiérovi, ale možná i ministru zahraničí.
Její linie není příliš otevřeně formulovaná, pokud nevezmeme zavděk několika rozhovory, které Petr Drulák poskytl médiím, včetně onoho slavného, v němž označil Havlovu politiku prosazování lidských práv ve světě za chybnou.
Pozoruhodná byla také jeho iniciativa na vytvoření osy z Prahy přes neutrální Rakousko na Balkán, jež by de facto odstavila Visegádskou čtyřku. Jde tedy o nezakrytou revizi dosavadního atlantického postoje, který zastávaly vlády pravicové i levicové.
Jak upozornila už v červenci Kateřina Šafaříková v Lidových novinách, zdá se, že náměstek ministra zahraničí čelí určité nespokojenosti i samotného premiéra a není zřejmé ani to, jaký vztah k němu má momentálně Lubomír Zaorálek, který se k Havlovu odkazu také hlásí, a pro kterého mohou být Drulákovy nápady přítěží.
Třetím, mnohem důležitějším centrem, které vede svou zahraniční politiku, je prezident. Právě poslední výroky a kroky Miloše Zemana byly podle všeho hlavním zdrojem debat i v samotném Washingtonu.
Zejména je to jeho odpor k sankcím proti Rusku, na nichž se evropští spojenci s Američany dohodli; a jeho pochopení pro ruskou verzi událostí na Ukrajině.
Přitom prezident Zeman už v září na zasedání NATO udivil švédského ministra zahraničí svým tvrzením, že pro ruské zasahování na Ukrajině nejsou žádné důkazy. Českou veřejnost pak prezident zaujal jinými kroky.
Například interview poskytnutým čínské televizi, které svou vstřícností přesahovalo standardy obvyklé i u těch zemí, které mají s velkou Čínou pasivní obchodní bilanci.
Zajímavý jistě byl i výrok o tom, že Putin měl zavřít více oligarchů – neuvedl ovšem, kterých. Pravděpodobně mezi ně nepočítal ty, kteří patří k předním spojencům Vladimira Putina.
Je zcela evidentní, že Česká republika trpí rozdvojením své zahraniční politiky, protože nejen sama vláda nemá jasno, ale navíc jí ještě konkuruje prezident republiky. Tuto tradici zavedl už Václav Klaus, který například odmítal jmenovat některé velvyslance. Tuto praxi současný prezident ještě vylepšil.
Podle informací Lidových novin Zeman například tlačí na výměnu českého velvyslance na Ukrajině s tím, že místo něj by nastoupil představitel jedné strojírenské firmy, která obchoduje s Ukrajinou i Ruskem.
Pro ministra zahraničí by pak uhájení dosavadního ambasadora bylo věcí osobní cti.
Zdá se tedy, že zahraniční politika u nás trpí nejen rozdvojením či roztrojením, ale i tím, že je některými politiky vnímána jako pokračování domácí politiky jinými prostředky.
Domácí politické boje by si však neměly brát za rukojmí naše vztahy s Američany nebo Rusy, natož pak politiku podpory lidských práv.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
