Opozice zase dostává vzkaz, že její nabídka nebyla dostatečně zajímává, případně nebyla relevantní alternativou k současné vládě. Problém nastane v okamžiku, kdy tradiční politické strany selžou, své selhání si odmítají připustit a dávají tak prostor protestním stranám či hnutím. V tomto okamžiku přestává existovat pravo-levé dělení politického hřiště, protože voliči zjistili, že je úplně jedno, zda volí pravici nebo levici, výsledky jsou stále stejně tristní.

Před čtyřmi lety došlo na české politické scéně k zemětřesení. Druhou nejsilnější stranou se stalo protestní hnutí ANO, které svůj program postavilo na kritice našeho polistopadového vývoje. Svého času uspěl Miloš Zeman s termínem „spálená země“, v roce 2013 zase Andrej Babiš s tím, že všechno bylo špatně a nic se nepovedlo. Úspěch ANO se nesl na vlně nespokojenosti s tragickou vládou Petra Nečase a Miroslava Kalouska. Ostatně ODS si sáhla na svůj nejhorší volební výsledek v historii a z rozhodující síly v zemi se stala okrajovou parlamentní stranou, kterou zůstává do dnešních dnů.

Po vstupu Andreje Babiše do vlády se všeobecně očekávalo, že nadšení z jeho hnutí opadne a v dalších volbách bude jeho výsledek horší než v těch prvních. Současně se očekávalo či doufalo v renesanci tradičních politických stran. Nic z toho se však nestalo. Babiš po čtyřech letech ve vládě aspiruje na jasné volební vítězství. ČSSD zažívá nejhorší časy ve své novodobé historii a renesance pravice se také nepovedla. Babiš tak vlastně nemá zdatného soupeře, který by ho dokázal ohrozit. Část voličů sice odmítá hnutí ANO podpořit, ale současně se nechce vracet k ČSSD, ODS či KDU-ČSL – TOPka je fakticky pod hranicí zvolitelnosti. Proto vidíme další posílení protestních uskupení, jako jsou Piráti či Okamura. Po letošních volbách tak reálně hrozí, že většinu hlasů získají ANO, Piráti a SPD. Jsem zvědav, zda i tento výsledek nechá zavedené strany v dosavadní pasivitě a korektnosti.