Státní dluh klesl meziročně o 19,7 miliardy Kč na 1.663,7 miliardy Kč. Náklady na dluhovou službu meziročně poklesly o 2,4 miliardy Kč, z 50,9 miliardy Kč na 48,5 miliardy Kč. 

Co k těmto výsledkům dodat? Nejlepší asi bude odpovědět si na několik pomyslných otázek. 

Na prvním místě je otázka, co je příčinou tak dobrých výsledků. Odpověď je, že to je ekonomický růst. Když se toho více vyrobí a na trhu prodá, znamená to lepší příjmy státního rozpočtu. To je přesně náš případ: Pepší příjmy z DPH, lepší inkaso daně z příjmu apod. 

Jinými slovy můžeme také konstatovat, že stát odhadl výkon ekonomiky v loňském roce špatně, růst byl podhodnocen. Dalo se předpovídat lépe? Možná ano, ale v českém prostředí odhadovali či podstřelovali všichni víceméně podobně. 

Další otázkou je, co s tím má společného tato vláda? Málo. První rok svého vládnutí vládla Sobotkova vláda s rozpočtem, který připravil někdo jiný. 

Jeho úplné základy začala připravovat ještě Nečasova vláda na jaře 2013 a dopracovala ho Rusnokova prozatímní vláda s pomocí hlasů budoucí vládní koalice. 

Rozpočet je jedním ze základních kamenů vládnutí, a teprve podle toho, jak se současné vládní koalici bude dařit s jejím vlastním rozpočtem na letošní rok budeme moci lépe soudit její kompetence a schopnosti. 

Člověk si také říká, zda to není vůči minulé politické vládě a bývalému ministrovi financí Kalouskovi nespravedlivé. Tolik se strašilo Řeckem, tolik se pak škrtalo a šetřilo, a dokonce se zvyšovaly daně. Kalousek s Nečasem to s fiskální přísností a řízností přehnali. 

A po letech strádání konečně přišel zdravý růst a profitují z toho teď Sobotka s Babišem. Ale samozřejmě že to je nespravedlivé! A samozřejmě, že kdyby minulá politická vláda neskončila o rok dřív, mohla sklízet první ovoce růstu sama. A že si to tak plánovala! 

Jenže takový je život, taková je politika: bezcitná a nelítostná, plná omylů, špatných odhadů i strategií, chyb, smůly, ale někdy také štěstí. 

Obecně je třeba konstatovat, že ekonomický růst netvoří vláda či stát, ale všichni, kdo chodíme do práce a utváříme něco, co si dále někdo koupí. 

Když ale ekonomický růst není, je to dáno buď tím, že se změní vnější podmínky nebo nějakou chybu udělala vláda, která má povinnost vytvářet pozitivní podmínky pro hospodářský růst. 

Když je krize či recese, je s tím vláda více spojována a z toho viněna, než když ekonomika prosperuje. A je to tak správně. Když jsou nastaveny dobře pravidla hry a podmínky, lidé se zpravidla činí. 

Co lze tedy přičíst této vládě? Třeba jisté období relativního politického klidu, který mají investoři a podnikatelé docela rádi. Kdyby se vláda hádala, zvyšovala daně či strašila bankrotem, mohly být výsledky o něco horší. 

Když vláda šetří stamiliony ve výdajích ministerstev, je to chvályhodné, v součtu miliard to ale tolik nedělá. 

Ministerstvo financí tvrdí, že lépe hospodaří se stovkami miliard, které ležely na účtech, a nic nevynášely. Zde je potřeba rozumně korigovat. 

Pro příště je asi lepší, aby si stát, který stále hospodaří schodkově, tolik nepůjčoval, protože otázka je, proč ty miliardy na účtech vůbec leží a ležely, proč a za kolik si je tedy někdo půjčil, když nebyly po nějakou delší dobu třeba. Výzvou do budoucna je zlepšit řízení likvidity. 

Pak je tu otázka, zda stát nemá vytvářet přebytky hned, jak ekonomika začne růst. To asi není rozumné, protože by takové snahy asi skončily zaškrcením toho růstu. Možná to platí v normální konjunktuře po normální recesi. 

Jenže to, co Evropa po roce 2008 zažila (a my jsme s ní provázáni), není normální recese, ale vleklá finanční a bankovní krize, která přichází jednou dvakrát za století. 

Stejně legitimní otázkou třeba je, zda si stát nemá naopak v rozumné míře půjčovat a peníze investovat do infrastruktury, když má možnost půjčovat si právě teď tak levně.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.