Je běžné si rezervovat uzavřený prostor v restauraci, salonek nebo dokonce celou restauraci. V druhém případě bude restaurace uzavřena pro veřejnost, bude se tvářit že je mimo provoz, ale její business přesto poběží dále. Otázkou je, jakou formou vzájemného vyúčtování si mezi sebou domluví provozovatel restaurace s hostem. Zda veškerá spotřeba bude položkově evidována a pak bude vystavena jedna velmi dlouhá účtenka evidovaná v EET. Nebo celá svatba bude zahrnuta jako komplexní zajištění celé akce, a vyrovnání proběhne formou faktury, mimo EET. Oba formy jsou správné. Pokud by dnes fungovala elektronická fakturace mezi státem a podnikatelským sektorem, jako je tomu například ve Skandinávii, tak by finanční úřad mohl rovnou obdržet kopii této faktury elektronickou cestou, stejně jako v případě EET účtenky. Elektronická fakturace je již řadu let rozšířená a hojně využívána mnoha oblastech, například obchodem s rychloobrátkovým zbožím, logistice, výrobní sféře. Tak moderní a digitální náš eGovernment bohužel dnes není.

Z podstaty EET je systém elektronické výměny datových zpráv, mezi finančním úřadem a podnikajícím subjektem. Zhmotnění této elektronické komunikace je pak ve formě účtenky, kterou je dle Zákona o evidenci tržeb, číslo 112/2016 Sb. o EET prodávající povinen vystavit. Subjektem zákona jsou poplatníci daně z příjmu fyzických a právnických osob, jejichž povinností je zaslat datovou zprávou údaje o této evidované tržbě správci daně a vystavit účtenku tomu, od koho evidovaná tržba plyne. Po vydání papírové účtenky s ní může zákazník naložit dle svého uvážení, od registrace do účtenkové loterie, uchování pro případnou reklamaci, až po uložení do odpadkového koše za dveřmi obchodu.