Také Tomáš Masaryk během své politické kariéry rád romantizoval, hovořil o významu a roli etnik na světové scéně, rozebíral národní charakter a údajné specifické talenty různých národnostních skupin. Jeho kolega a „spolurealista“ Josef Kaizl toho svého času měl od TGM i Karla Kramáře už docela dost. Místo pseudohusitských fantazií se věnoval raději modernímu národohospodářství či financím a kdyby předčasně nezemřel v srpnu 1901, mohly se asi české dějiny vyvíjet přece jen poněkud jinak. Kaizl vstoupil dokonce do rakouské vlády v pozici ministra financí Předlitavska jakožto první politik-Čech (7. 3. 1898, na Masarykovy narozeniny! – Ovšem samostatně působící Moravané měli ministra Aloise Pražáka ve funkci již od srpna 1879, téměř o dvě desetiletí dříve). Avšak Masaryk považoval za nutné, aby obrozený politický český národ dostal národní ideologii, vlastně jakousi společnou „pohádku“, která by sjednocovala lidi a usnadňovala semknutí a emoční identifikaci s národním, později státním československým, projektem.

Zhruba o století později v časech sametové revoluce na pohádky nezbyl čas. Josef Kaizl by měl radost, téma ekonomiky dominovalo většině debat. Možná to byla chyba, vždyť „nejen chlebem živ jest člověk“… Aktuální takzvaná migrační krize přece jen poukázala na jeden zajímavý rys: Češi jsou stále ochotni v situaci pociťovaného (jakkoli virtuálního) ohrožení hovořit o tématech národa, vlastní kultury a civilizace. Dokonce jsou schopni se přitom pořádně rozpálit. Nekultivovanost zde ovšem bije do očí: Národ, který byl německými nacionálními socialisty svého času předurčen k selekci a poté zotročení, v sobě jakoby nemá dost protilátek vůči totalitářskému hnědému moru. Plácáme xenofobní a dokonce pro-totalitní nesmysly, což by člověk u národní komunity s našimi dějinnými zkušenostmi opravdu takto prvoplánově nečekal.

Není to úplně její vina. Zatímco během klasických dob české a československé politiky vedoucí postavy veřejného života nepodceňovaly ideologickou rovinu, dnes tento rozměr běžně chybí. Masaryk nebyl příliš populárním ani vrcholně významným politikem před světovou válkou, jenže včas, přesně a kompetentním způsobem uchopil témata, která začala rezonovat. Pochopil, že nacionálně orientované výzvy, zbavené křečí, xenofobií, komplexů a naopak stockholmských syndromů vůči mocným silám tehdejšího světa, dokáží oslovit Čechy a Slováky doma, ale i v ruském zajetí, na francouzské frontě, ve vzdálených Spojených státech, kdekoli.

Proč by něco podobného nemohlo fungovat dnes? A kdo jiný má být nositelem hodnot spojujících motivaci k práci s jistou širší obětavostí vůči státu a národu, než pravicová strana? Ta přece sociálně stojí na lidech, vytvářejících svými aktivitami reálné hodnoty, nejen ve smyslu finančním. Možná je nyní správná doba pro nastolení myšlenek, schopných znovu vysvětlit lidem, že jejich životy nejsou pouhým „soukromničením“, ale zároveň prací a podílem na společném díle. Podílem, který znamená rovněž částečné převzetí odpovědnosti. Nejde o nic menšího, než o návrat k pojetí politiky, která by nebyla pouhým usilováním o moc, a poté zacházením s touto získanou mocí v ryze praktické rovině nějakých ekonomických čísel, zákonů, úřadů a podobně, ale byla by též emocí, sdílenou hodnotou, dobrovolným nasazením. Republikánstvím ve smyslu identifikace s národním projektem.

Snad se to ve skeptickém českém prostředí může jevit příliš nerealisticky, jako taková romantická, idealistická představa. Jenže v řadě zemí s podobnými národními sentimenty pracují. A vědomí státní sounáležitosti musíme upevňovat! Globalizovaný svět je stále prostorem specifických národně-státních komunit. Zejména tradičně v USA, ale i ve Francii, Anglii. V jisté – po dějinných zkušenostech ovšem opatrné – verzi to platí rovněž pro Německo, Polsko. Likvidací a možno říci vymazáním z povědomí (ještě i cíleným pomluvením) tradic první Československé republiky komunistická totalita tento rozměr českého národního života zcela eliminovala. Ne však jeho potřebu.