Snad si z hodin dějepisu vzpomenete, kterak onen Vídeňský sjezd ukončil kruté Napoleonské války, stanovil mírové podmínky, a že se na něm v jednom kuse tancovalo. Snad se vám ještě vybaví jméno Klemense Wenzela Lothara Metternicha – což by se vlastně mělo správněji psát Clemens Wenceslaus Nepomuk Lothar Fürst von Metternich-Winneburg zu Beilstein –  „zloducha“, jehož budoucí sesazení doprovodí jednou dobový tisk škaredými karikaturami „Čert bere Metternicha“…

Tak copak nám vyvedl tenhle Václav-Wenceslaus, jenž sám o sobě prohlásil, že jest Němec rodem, avšak Rakušan srdcem, a který za choť vyvolil sobě Marii-Eleonoru z moravského rodu Kouniců a coby svou novou vlast přijal „Böhmen“? Jestliže sláva polních vítězství připadla především ruskému Kutuzovovi a anglickému Wellingtonovi, méně Prusům a Rakušanům, o Klemensi Václavovi se říká, že svému císaři „vyhrál mír“! Taktizovali a po slávě toužili všichni, o Rusech pověst praví, že jejich vrchní velitel mohl kdykoli dostihnout a zlikvidovat prchajícího Napoleona, ale neudělal to prostě proto, aby strašák zůstal a carská armáda se mohla vypravit na výlet do střední a západní Evropy až po vytouženou Paříž. Jako bychom je u nás neznali! Pan Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu, zas po sobě nechal pojmenovat holínky, takže každý Angličan na něj vzpomene, jde-li do řepy. Charles Maurice de Talleyrand-Périgord projevil excelentní diplomatické schopnosti, když ve funkci ministra zahraničí na hlavu poražené Francie od nuly začal vyjednávání o podmínkách budoucí existence své země, načež jaksi nenápadně krůček po krůčku vše dotáhl až ke stavu, kdy jej vítězové brali jako zcela rovnocenného partnera.

Kníže Klemens však dominoval nade všemi. Kongres lokalizoval do Vídně, hlavního města Rakouska. Dal mu program, směr, ideje i závěry. Také krásné ženy, svou největší zálibu, řádně zapojil, takže tu nebyla žádná zasedání ve velkých sálech, ale tanečky, salónky, kabinetní schůzky, drobné intriky jako inscenovaná „náhodná setkání“ politických nepřátel v kruhu půvabných šlechtičen, kde atmosféra obměkčí nejeden nepřekonatelný politický rozpor… Pan rakouský ministr ovšem neopomíjel sledovat své (a státní) vytčené cíle. A nebyly malé. Nechtěl jen mír, hranice, reparace a za pár let další konflikt. Wenzel Lothar přišel s nápadem, že by pro změnu na území kontinentu mohl aspoň na pár desetiletí zavládnout klid. Velmocensky garantovaný mír a pořádek. Uvažoval jednoduše: Když každá ze silných mocností dostane přibližně tolik, jako ty ostatní, nastane rovnováha sil. Aby měl každý z „velkých“ dost, budou se muset „malí“ uskromnit a poslouchat. Kdo by chtěl zlobit, dostane po prstech. Prostý lid bude ovšem nucen poslouchat také, ale odměnou mu bude klidný život bez válek a stabilní poměry. Pokud některá z velmocí nebude případnou vnitřní revoltu svých poddaných zvládat, ostatní pomohou; později se tomuhle komplotu začne říkat „Svatá aliance“.

Nebudete věřit, ale všechno opravdu fungovalo. Až do poloviny 19. století byly ozbrojené konflikty v Evropě omezeny na minimum. Vojáci realizovali své dobyvatelské pudy ve vzdálených koloniích, což přinášelo prosperitu obchodníkům, výrobcům spotřebovávajícím suroviny, ale i výběrčím daní. Na morální stránku věci se nehledělo, takže označení „domorodec“ od té doby náleží čemusi tmavému, poslušnému a primitivnímu, co se musí hlídat. Jednou se za tohle všechno bude západní Evropa stydět tak hluboce, až hrůza před případným obviněním z neokolonialismu bude paralyzovat akceschopnost Evropské unie v zahraniční a bezpečnostní politice.

Kníže nesnášel stále důrazněji vystupující nacionalisty, v nichž nikoli bez důvodu viděl pro svůj systém velké nebezpečí. Rodilý Němec tak paradoxně půjde proti obrozujícím se Němcům. Když si radikální studenti uspořádají roku 1817 „Velké wartburské slavnosti německé mládeže“ (mimochodem za přímé účasti našeho dosud neprobuzeného buditele a budoucího Otce českého národa Františka Palackého!) a dělají přitom trochu kravál, Metternich situaci po svém zvyku bystře exploatuje. Sedne v Karlsbadu k jednacímu stolu s ostatními členy Německého spolku – Der Deutsche Bund je knížetem osobně ve Vídni stvořený politický nástupce Svaté říše římské národa německého, do níž byly počítány i země Koruny české – a vyrobí Karlovarské dekrety. Ty pak protlačí přes Frankfurtský sněm, navzdory tomu, že zasahují do vnitřních věcí členských států, v rozporu se zásadami, na nichž byl Bund postaven. Obsahují cenzuru, dohled nad studentskými „buršáckými“ spolky, kontrolu univerzit a zákaz povolání pro liberální profesory. Také se ruší společná cvičení (!) a tato „Turnsperre“ nám tu vydrží až do roku 1842.