Jan Opravil: Václave! Klemensi!

Snad si z hodin dějepisu vzpomenete, kterak onen Vídeňský sjezd ukončil kruté Napoleonské války, stanovil mírové podmínky, a že se na něm v jednom kuse tancovalo. Snad se vám ještě vybaví jméno Klemense Wenzela Lothara Metternicha – což by se vlastně mělo správněji psát Clemens Wenceslaus Nepomuk Lothar Fürst von Metternich-Winneburg zu Beilstein – „zloducha“, jehož budoucí sesazení doprovodí jednou dobový tisk škaredými karikaturami „Čert bere Metternicha“…

Tak copak nám vyvedl tenhle Václav-Wenceslaus, jenž sám o sobě prohlásil, že jest Němec rodem, avšak Rakušan srdcem, a který za choť vyvolil sobě Marii-Eleonoru z moravského rodu Kouniců a coby svou novou vlast přijal „Böhmen“? Jestliže sláva polních vítězství připadla především ruskému Kutuzovovi a anglickému Wellingtonovi, méně Prusům a Rakušanům, o Klemensi Václavovi se říká, že svému císaři „vyhrál mír“! Taktizovali a po slávě toužili všichni, o Rusech pověst praví, že jejich vrchní velitel mohl kdykoli dostihnout a zlikvidovat prchajícího Napoleona, ale neudělal to prostě proto, aby strašák zůstal a carská armáda se mohla vypravit na výlet do střední a západní Evropy až po vytouženou Paříž. Jako bychom je u nás neznali! Pan Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu, zas po sobě nechal pojmenovat holínky, takže každý Angličan na něj vzpomene, jde-li do řepy. Charles Maurice de Talleyrand-Périgord projevil excelentní diplomatické schopnosti, když ve funkci ministra zahraničí na hlavu poražené Francie od nuly začal vyjednávání o podmínkách budoucí existence své země, načež jaksi nenápadně krůček po krůčku vše dotáhl až ke stavu, kdy jej vítězové brali jako zcela rovnocenného partnera.

Kníže Klemens však dominoval nade všemi. Kongres lokalizoval do Vídně, hlavního města Rakouska. Dal mu program, směr, ideje i závěry. Také krásné ženy, svou největší zálibu, řádně zapojil, takže tu nebyla žádná zasedání ve velkých sálech, ale tanečky, salónky, kabinetní schůzky, drobné intriky jako inscenovaná „náhodná setkání“ politických nepřátel v kruhu půvabných šlechtičen, kde atmosféra obměkčí nejeden nepřekonatelný politický rozpor… Pan rakouský ministr ovšem neopomíjel sledovat své (a státní) vytčené cíle. A nebyly malé. Nechtěl jen mír, hranice, reparace a za pár let další konflikt. Wenzel Lothar přišel s nápadem, že by pro změnu na území kontinentu mohl aspoň na pár desetiletí zavládnout klid. Velmocensky garantovaný mír a pořádek. Uvažoval jednoduše: Když každá ze silných mocností dostane přibližně tolik, jako ty ostatní, nastane rovnováha sil. Aby měl každý z „velkých“ dost, budou se muset „malí“ uskromnit a poslouchat. Kdo by chtěl zlobit, dostane po prstech. Prostý lid bude ovšem nucen poslouchat také, ale odměnou mu bude klidný život bez válek a stabilní poměry. Pokud některá z velmocí nebude případnou vnitřní revoltu svých poddaných zvládat, ostatní pomohou; později se tomuhle komplotu začne říkat „Svatá aliance“.

Nebudete věřit, ale všechno opravdu fungovalo. Až do poloviny 19. století byly ozbrojené konflikty v Evropě omezeny na minimum. Vojáci realizovali své dobyvatelské pudy ve vzdálených koloniích, což přinášelo prosperitu obchodníkům, výrobcům spotřebovávajícím suroviny, ale i výběrčím daní. Na morální stránku věci se nehledělo, takže označení „domorodec“ od té doby náleží čemusi tmavému, poslušnému a primitivnímu, co se musí hlídat. Jednou se za tohle všechno bude západní Evropa stydět tak hluboce, až hrůza před případným obviněním z neokolonialismu bude paralyzovat akceschopnost Evropské unie v zahraniční a bezpečnostní politice.

Kníže nesnášel stále důrazněji vystupující nacionalisty, v nichž nikoli bez důvodu viděl pro svůj systém velké nebezpečí. Rodilý Němec tak paradoxně půjde proti obrozujícím se Němcům. Když si radikální studenti uspořádají roku 1817 „Velké wartburské slavnosti německé mládeže“ (mimochodem za přímé účasti našeho dosud neprobuzeného buditele a budoucího Otce českého národa Františka Palackého!) a dělají přitom trochu kravál, Metternich situaci po svém zvyku bystře exploatuje. Sedne v Karlsbadu k jednacímu stolu s ostatními členy Německého spolku – Der Deutsche Bund je knížetem osobně ve Vídni stvořený politický nástupce Svaté říše římské národa německého, do níž byly počítány i země Koruny české – a vyrobí Karlovarské dekrety. Ty pak protlačí přes Frankfurtský sněm, navzdory tomu, že zasahují do vnitřních věcí členských států, v rozporu se zásadami, na nichž byl Bund postaven. Obsahují cenzuru, dohled nad studentskými „buršáckými“ spolky, kontrolu univerzit a zákaz povolání pro liberální profesory. Také se ruší společná cvičení (!) a tato „Turnsperre“ nám tu vydrží až do roku 1842.

Tedy, ne že by Václav měl něco proti tělocviku, jenže „turnen – cvičení“ obsahovalo hlavně nácvik šermu a jiných bojových technik, čili logiku ten zákaz měl.
Když rakouský císař František I. začne připravovat svého nástupce Ferdinanda na převzetí trůnu, neustále se mu bude snažit připomínat, aby „ve všem poslouchal strýčka Metternicha“. Kníže Klemens je nekorunovaným králem mezinárodní politiky. – Jenže narazí na úskalí, jakému se nevyhne žádný autoritář co svět světem stojí: Spoutaná, znesvobozená společnost, byť mírová a stabilní, postupně vždy ztrácí dynamiku, inovativnost, tvůrčí schopnosti. Technické zaostávání se za čas projeví ekonomickým zpomalením, jiní – tehdy hlavně Anglie a Francie, ale i Prusko – běží vpřed rychleji. Hospodářské problémy generují politický neklid a jednoho dne… Čert vezme Metternicha! Ve skutečně smolný den 13. března 1848 musí odstoupit a dokonce prchnout až do Londýna. Časem se sice pokusí vrátit, jenže bude definitivně odmítnut. Zhrzený génius se stáhne na své panství v Kynžvartě, je dokonce nenápadně hlídán, kromě početného zástupu manželských potomků s legitimními ženami poněkud ztrácí přehled ve svých početných milenkách a levobočcích – Václav byl totiž mimořádný samec – no a jak už to tak bývá, po čase umírá. Nechá se pohřbít do připravené hrobky uvnitř chrámu svatého Václava v Plasích a máme jej tam dodneška. Ještě se stihl kamarádit s vynálezcem Louisem Daguerrem, tzv. „Kynžvartská daguerrotypie“ s motivem z Francouzova ateliéru je považována celosvětově za jeden z nejstarších dochovaných snímků, pořízených technikami fotografického typu, a je dnes umístěna v Národním technickém muzeu v Praze. Též sám kníže byl daguerrotypován, avšak na tváři starce sotva rozeznáme jiskrného ducha, neřkuli mužnou energii či přitažlivost, jež mladému kudrnatému blonďákovi dříve zajišťovala neutuchající zájem nejkrásnějších žen jeho doby. Pochopitelně včetně oné slavné „paní kněžny“, kterou znáte z Babičky Boženy Němcové; ta byla také Wenzelovou metresou.

Co by asi Klemens Metternich řekl na tenhle náš dnešní svět? Na východě Evropy viděl by vojenskou hranici – ááá, tohle my v Rakousku přece známe odjakživa, jen ne ze severovýchodu, ale od směru jihovýchodního, balkánského, tureckého. Aha, tohle jsou Rusové? Tak s těmi jsme se vždycky uměli dohodnout a jestli to nejde, potrestejte je společně. Kdo chce být velmoc, musí se jako velmoc chovat, zodpovědně, dohody držet, rovnováhu nenarušovat. Jinak musí z kola ven.

Jdou vám sem spousty lidí z jihu? Že prý utíkají před válkou a bídou? Nelíbí se vám to? No tak tu válku ukončete a neumějí-li si ti lidé vládnout, vládněte jim aspoň po nějakou dobu vy. Chce to pořádek, kázeň a hlavně sílu, sílu musíte mít! Když už na vás pochodují statisíce, nezastavíte je, ať jdou odkudkoli. No jo, i nějakou tu „Turnsperre“ to možná dočasně bude chtít, však víte. Ale neudělejte hloupost jako já, abyste jim jejich společnost dusili příliš dlouho. Pak vás totiž dost možná vezme čert!

Ach jo, Václave, Klemensi, ten náš dnešní „Bund“ (ne německý, ale celoevropský, sedí v Bruselu) se tak dlouho posmíval Američanům (to jsou takoví dnešní Angličané, víš, Wellington, holínky), že pořád prý někam strkají nosy a chtějí cosi kdesi řešit, až se „naše problémy“ jaksi zvedly, nasedly na lodě a přijely k nám. Že prý nebudeme kolonialisté jako oni, ti v těch holínkách. Údajně jsou hloupí a tlustí, namyšlení a vůbec ničemu nerozumí… A vykašlali se na všechno, v tom Iráku a Afghánistánu, odtáhli. Že jsme je pořád posílali pryč a chtěli jsme to takhle? No jo, ale stejně je to od nich nezodpovědné!

No a v tom tvém Kynžvartě a Plasích, tam teď vládnem my, Češi. No, víš, nechali jsme to… no… pořádně zchátrat, ale už na tom konečně zase pracujem, opravujem, budujem. Ráz-dva, práce rukama, to by nám šlo. Už to leckde zas vypadá skoro jako za císaře pána. Totiž… No, hele, my jsme totiž… rozbili Rakousko, víš? Jo, jo, říkali jsme, že se tohle nedá vydržet, a že všecko budeme dělat líp, víš? Američani nám pomohli, Wilsonových 14 bodů, hele, Masaryk v Americe, konference ve Versailles, něco jako ta tvoje ve Vídni; ale trochu hůř pak dopadl ten náš mír a dřív skončil. Němci, nacionalisti, však ty jsi, Václave, věděl proč je po tom Wartburgu tolik dusíš. Přepadli nás a nikdo nám nepomoh. My vždycky chceme, aby nám někdo helfnul, když náš národ nespravedlivě trpí. A oni akorát zas ti Američani, holínky, v osmatřicátém si nás nevšímali, ale v pětačtyřicátém pomohli a hned zase odjeli, nic za to nechtěli. Tak jim za všecko aspoň dneska nadáváme, že jsou kolonialisti a pořád někam strkají ty svoje nosy a boty a letadla. No jo, taky v osmašedesátém na nás kašlali, dělali, že nic nevidí a Rusové si nás rozebrali, obsadili, vyjedli a ještě půdu otrávili.

Cože, Václave, na co se to ptáš? Jako, co my Češi vlastně chceme? Aby nám někdo pomáhal nebo aby nám sem „nestrkali nos“? Abychom nezbrojili a nemuseli mít žádné zbraně, armádu a náklady na tohle všechno, ale aby byl klid a pořádek, který se nám bude líbit, a hlavně žádní běženci, Klemensi? Aby se o nás starali, ale abychom nemuseli poslouchat žádnou únyji, bund, chápeš, ani to americký NATO? No jo, klid a pivo, Nepomuku. Nepomuk, to je jako svatej Jan Nepomuckej, co dávají flanďáci na mosty, kníže, žejo? Co?

Ty vole, proč utíkáš? Zas za ženskejma, ne? Ty fakt zdrháš, cože? Že máme v hlavách „comble de la confusion“? Jak jsi to říkal? Wirbel, Wirrnis, Wirrsal, Wirrung, Wirrwarr, Zirkus, Rapuse, Babel, Chaos, Durcheinander, Konfusion, Kunterbunt, Mischmasch, Tohuwabohu, Trubel, Unordnung, Verwirrung, und Verworrenheit? Že se jich u nás chce usadit jenom šedesát nebo sto a proti nim stojí s hubou plnou keců dva prezidenti, deset televizí, stotisíc českejch nácků, milióny volů na internetu, voličů nejblbějších kandidátů, jací jsou zrovna k dispozici? Klemensi! Václave! Neeepooomukůůůůů!

Aby bylo úplně jasno: Netvrdím, že metternichovská politika byla skvělá, milá a nejlepší. Prosazené principy dominance velmocí a rovnováhy sil však měly své výsledky. Mír, na němž knížeti záleželo, opravdu nastal, lidské svobody, o které ministr neměl zájem, prostě zmizely. Oboje bychom si měli zapamatovat.

Když byl před pár lety do úřadu prezidenta Spojených států zvolen izolacionistický pacifista, evropská média se v unisonu s místními politiky mohla uhýkat štěstím.

„Příliv šarmu z Bílého domu“ byl preventivně odměněn Nobelovou cenou za mír, snaživě udělenou notně zpolitizovaným norským nobelovským výborem (což o to, my Češi tohle známe dávno, Národních umělců a nositelů všelijakých státních vyznamenání za politické plky se ještě docela nedávno po Praze procházely spousty).

Ovšem každý laciný pacifismus vás v příští válce hodně stojí, jak praví stará pravda. Neřešené „problémy“ se jednou dostaví k vašemu prahu a důrazně zabouchají, někdy dokonce palcátem či pancéřovou pěstí, jen aby byly lépe slyšet. Neville Chamberlain by mohl vyprávět, ale on by jistě odmítl jakýkoli dodatečný komentář ke svému „Míru pro tuto dobu, 1938“. Můžeme být vlastně rádi, že přes schengenské hranice pronikají pouze běženci a ne tankové svazy. Barack Obama stáhl armádu z Iráku a dokonce radikálům dostatečně dopředu neopomněl sdělit, k jakému termínu si mají připravit vytvoření svého vysněného Islámského státu. Sýrie je ponechána (zlému) osudu, ostentativní – jak by možná řekl náš Klemens – „velmocenský nezájem“ byl vyjádřen nezávaznými řečičkami o „červené čáře“, po jejímž překročení neštěkl ani pes. Británie a Francie si ještě jednou nostalgicky zahrály v romantickém holínkovém wellie-napoleonském historickém kuse pod titulem „Byli jsme a ještě stále bychom aspoň tu a tam chtěli býti velmocemi, když už ani tu řepu od nás nikdo nechce“, takže s neochotnou spoluúčastí Američanů jejich letci v Libyi rozbili co jen šlo, načež ponechali místní „domorodce“ anarchii a sobě samým. Jen abychom nebyli za tyhlety neokolonyjalisty. Jo, jo, mír pro tuto dobu.

Historickým rozhodnutím předchozího prezidenta George W. Bushe – stejně jako Klemens W. Lothar řádně nepopulárního – si Spojené státy začaly urychleně budovat energetickou nezávislost, aby nebyly „stálým rukojmím nevyzpytatelných států a režimů“. Bush (a i když George mladšího snad nemáte rádi, kompetenci v oboru ropy a energií bushovskému klanu jistě přiznáte) nutný čas pro tento proces odhadoval na nějakých 20 let. No, vše se povedlo ještě o pár roků dříve. Amerika je vývozní oblastí paliv a surovin. Řešení problematiky Blízkého východu již tedy rozhodně nebude patřit mezi její priority. Ostatně do Států – připomínám – se dnes žádní syrští a libyjští běženci netlačí!

A co na to Čechové chrabří, mudrci a politikové bystří, dědicové Metternichovi? Mají zase spoustu dobrých nápadů, jako ten kominík, co nám spraví pec, když starý pecař není doma a mladý to neumí. Armáda by prý měla ohlídat hranice. Ta naše dvojčátka nejmoudřejší z moudrých, Klaus a Zeman, si ale nevšimli, že za jejich prosíravého a slovutného vedení jsme armádu jaksi zredukovali. Tedy, ehm, pane kníže, vojsko zde skoro není! Mohli bychom, pravda, mobilizovat dejme tomu méně důležité asistenty entomologického ústavu (jestli existuje) Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity, kteří by potom v pralesních porostech podyjského národního parku odlovili syrské profesory entomologie či docenty přes broučky. To by vám byla zábava: „Lapni ho, domorodca! Hände hoch! – Ale dobrý den, mister professor, nerozšlápněte tento krásný exemplář Lucanus cervus, je to samec, krasavec, něco takového u vás v Sýrii neuvidíte, tož, ta Jižní Morava, to je krásná zem. Ochutnáte naše víno, dobré, veltlínek, nebo slivovicu, slivku? – Ááá, pán je muslim, tož to my vás budeme muset trochu předělat, to byste tu s náma nevydržel. Ale vůňa to je, co? Švestečky, dobré, čisté, vybrané. Jo, vás to štípe v krku, jak čert, říkáte? Při druhé a třetí si zvyknete, eště jednu, no!“ Úplně ztuhlý blízkovýchodní učenec je během následující hodiny dopraven na jednotku intenzivní péče nemocnice Břeclav. „Chlapi, to musel být virvál, vy nemáte rozum,“ křikne primář: „Vždyť ten člověk už ani nedokáže promluvit česky!“