Dávno po skončení tiskové konference a odchodu pana prezidenta a jeho štábu (cca 15 členů) z prostoru novinářů, zkolaboval  v modrém salónku – kam prezident ani nikdo z jeho štábu vůbec nevstoupil - jeden z novinářů, který tam, ač nezván a přes výslovný zákaz, pronikl z vedlejšího žlutého  prostoru vyhraženého novinářům.

Náhodou jsem se vyskytoval nedaleko, proto jsem se postiženému novináři  okamžitě  snažil poskytnout první pomoc. Jako každý slušný občan jsem si vědom morální i zákonné povinnosti poskytnout osobě, která jeví známky vážné poruchy zdraví, bezprostřední pomoc. Držel jsem bezvládné a nereagující tělo novináře M. Rokytky  v náruči  a zajišťoval jsem především, aby se  nezadusil; zejména jsem se obával, zda nedostal infarkt – tuto eventualitu nebylo možno bez odborného posouzení předem vyloučit.

Byl  jsem přesvědčen, že k této pomoci kolegovi  se chystají i přispěchavší novináři z vedlejší místnosti, když začali urychleně  odstraňovat  přehrazující stěnu.  Bohužel, tomu tak nebylo.

Jejich prioritním  a výhradním  zájmem bylo dokumentovat tuto nečekanou událost a později ji výhodně  zpeněžit! Nikdo z nich mi nepomohl.  Opakovaně jsem tyto novináře žádal o pomoc, prosil jsem také, aby  alespoň urychleně  zavolali lékařskou záchrannou službu. Věřil jsem, že tak učinili;  záchranka se však  nedostavovala, zavolal jsem ji proto po cca 10 minutách ještě sám znovu. Na její centrále jsem s překvapením zjistil, že dosud nikdo z přítomných záchranku do TOPhotelu nevolal! Za neustálého natáčení jsem pokračoval v poskytování pomoci nadále sám.