Tady Maďaři s poslanci ze Slovenska, Rumunska, Vojvodiny, Ukrajiny mohli snít svůj sen o roztrhání Trianonu a rozšíření Maďarska do hranic velkého Uherska. Češi a Slováci nenašli zastání, když z Maďarska zněly požadavky na zrušení dekretů prezidenta Beneše a nápravu údajně spáchaných křivd. Budapešť měla mocné přímluvce nejen v Bruselu, ale také v Berlíně, po jehož boku se v minulém století zúčastnila dvou válek, dlužno podotknout, že v obou případech prohraných.
Nenechme se mýlit, že Západ je zase tolik citlivý na některá údajná porušování hodnot, které prý sdílí náš civilizační prostor. To by musel být rudý z řevu nad situací třeba v Pobaltí nebo dnes na Ukrajině, kde díky jakémusi očnímu zákalu nevidí vlajky s hákovým křížem na anténách ukrajinských tanků, které masakrují méně hodnotné obyvatelstvo východu země a nechce chodit po ulicích s pochodněmi okolo ikonicky ztvárněného bandity Stephana Bandery. Ta příčina nynější ostrakizace Orbána je nepochybně jinde, a to nejspíše v porušení slibu, který v minulosti šéf maďarských bolševiků Gyula Horn dal americkému velvyslanci. Za socialistických vlád přetransformovaných komunistů byl slib dodržován. Západní kapitál se v Maďarsku rozhojňoval a byl vyvážen do metropolí a to vše upevňovalo oddané členství v NATO a Evropské unii. V Szabadság tér museli být spokojeni.
Koho by daleko od Budapešti zajímalo, jaké dopady má vláda korupčníků, kteří se ani netají tím, že občanům své země lžou, jako to činil a přiznal premiér Ferenc Gyurcsány. Vadilo to ovšem samotným Maďarům, kteří smetli nejdříve Gyurcsányho a později ve volbách i kapitalistické komunisty. Augiášův chlév tak přišlo čistit Viktoru Orbánovi. A že k tomu měl mandát, to netřeba pochybovat, když získal dokonce ústavní většinu. Takové bylo zklamání ze všehoschopnosti maďarské pseudolevice. Při vymetání problémů se Orbán ale musel rozhodovat, zda upřednostní zájmy například finančního kapitálu, což by však znamenalo, že tisíce lidí, kteří řešili třeba nákup bytu úvěrem ve švýcarských francích, jak bylo druhdy obvyklé a finančními institucemi doporučované jako skvělá příležitost, nebo zájmy lidí, kteří by v prvním případě obsadili všechna místa pod budapešťskými mosty. Rozhodování dopadlo v neprospěch finančníků. Obžérství nedávno zatrhli poslanci Fideszu také zahraničním potravinářským řetězcům, které válcovaly místní malé obchodníky a horentní zisky vyváželi ze země. Nejhroznějším ale hříchem Viktora Orbána je, že občanskou válku v sousední Ukrajině vidí poněkud jinak než Brusel a Washington. Putina zřejmě nevidí jako Bonda, který odjíždí na Ukrajinu střílet do policistů i majdanovců, aby pomohl dokonat převrat ve prospěch Jaceňuka či Porošenka. Vážnější však je, že Maďarsko potřebuje energie, což mu může dodat jednak s ruským partnerem uskutečňované rozšíření atomové elektrárny nebo ruský plyn. Vedle zdravého rozumu tady jde i o zdravý národohospodářský kalkul, protože energii v pytlích zpoza velké louže nedovezeš.
Viktor Orbán pokračuje ve svém kurzu navzdory varování, jehož se mu dostalo při návštěvě německé kancléřky Angely Merkelová, která převážnou část návštěvy nenaplnila jednáním s maďarskými představiteli, ale pobytem v budapešťské synagoze. Stratégové nějaké barevné revoluce v Maďarsku museli potom být zklamáni, když před příjezdem kancléřky se na její podporu a nepodporu Orbána sešlo něco mezi dvěma a třemi tisíci lidí a následně před příjezdem Putina přišel proti ruskému prezidentovi a maďarskému předsedovi vlády demonstrovat stejný hlouček lidí. A to prosím je Budapešť devátým největším městem v Evropské unii s jedním a tři čtvrtě milionem obyvatel.
Když nevíš jak na protivníka, vytáhni stíny minulosti, platí v postkomunistických zemích. V tomto duchu nyní začal mediální magnát Lajos Simiciska obviňovat Orbána ze spolupráce s komunistickou tanou policií. Není třeba pochybovat, že Viktor Orbán byl v osmdesátých letech jako významný představitel demokratické opozice na jednom z předních míst zájmu maďarských tajných. Sám konečně nikdy netajil, že několikrát se pokusili získat ho ke spolupráci, nikdy se prý ale nestal aktivním informátorem. Nyní Simiciska, který byl Orbánovým přítelem od střední školy, náhle tvrdí, že po třicetileté známosti neví, co i má myslet. Vznáší obvinění, že Orbán v osmdesátých letech předal tajným nějaké informace, dokonce se prý tehdy ke spolupráci přiznal a společně vypracovali pro Úřad státní bezpečnosti jakousi zprávu. Vzájemnou logiku tahle tvrzení poněkud postrádají a poněkud páchnou účelovostí s mottem „Jak se dostat Orbánovi na kobylku“.
Je třeba dodat ještě jedno. Viktor Orbán nemusí být našim oblíbencem. V řadě věcí je svým politickým fundamentem zcela jinde. Mohou oprávněně vadit i jeho některé praktické kroky. I tak je ale třeba si ne nutně při sklence tokajského nechat projít hlavou některé souvislosti.
Jan Urbach
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
