Současný kvas v sociální demokracii ovšem připomíná události v ODS v roce 1997, které skupina kolem Václava Klause pojmenoval jako Sarajevský atentát. I tenkrát se pronášely výzvy k odstoupení, pořádaly se demonstrace příznivců a odpůrců, zvedla se vlna údajně spontánního odporu. Tenkrát měla snaha o změnu vedení racionální důvod – dokonce mnohem silnější, než je důvod pro odstranění Sobotky – ale způsob provedení umožnil na všechny argumenty zapomenout.

Chtělo by se říci, že dění ve straně, která vyhrála volby, potvrzuje jen starou známou pravdu, že Češi si vládnout neumí. Situace je ale vážnější. ČSSD nebojuje jen o míru své vnitrostranické demokracie. Jde o jedinou z klasických stran, která ve volbách zaznamenala trochu slušný výsledek. I ti politici, kteří od té doby, kdy opustili školní lavice, nedělají nic jiného než politiku, by si měli uvědomit odpovědnost za budoucí povahu naší demokracie. Pokud se rychle nedomluví a budou spolu nadále bojovat oklikou přes média, bude rozklad pokračovat. Zatím se nezdá, že by se k tomu dokázali odhodlat. Předseda Sobotka ví, že ho ústřední výbor neodvolá, protože k tomu je potřeba třípětinová většina a ta se těžko vůbec sejde, natož aby hlasovala jednomyslně. Hašek má sice většinu v poslaneckém klubu, ale předsedové dalších stran s ním budou těžko vyjednávat. Volební sjezd na jaře příštího roku samozřejmě nic neřeší.