Nejčastěji používaný argument proti většímu vlivu EP zní, že do EP volí voliči jinak, než do národních parlamentů a že často jde o protestní hlasy, kterými si voliči vyřizují své účty se stávajícími národními vládami.
Ačkoli je to za daného rozdělení moci v EU do určité míry pravda, cesta z tohoto stavu vede jen v pokračování nastoupeného vývoje, kdy o institucích EU budou stále více rozhodovat poslanci Evropského parlamentu. Tedy standardní způsob rozhodování, jaký je běžný v národních státech.
Spor se vede i o to, zda má být EK neutrálním a spíše expertním orgánem, jako tomu bylo dosud, nebo zda si může dovolit vystupovat s určitým – řekněme politickým – programem, který by kopíroval výsledek voleb.
K značné nelibosti určité části komentátorů většina evropských předsedů vlád přistoupila na návrh poslanců EP na obsazení pozice předsedy EK. Stane se jím politik nominovaný Evropskou lidovou stranou, která je nejsilnější frakcí v EP.
Svoji roli sehrálo mimo vší pochybnost postupně se formující evropské veřejné mínění, před kterým ustoupily i tak politicky silné persony, jako je německá kancléřka Angela Merkelová. Přitom je zřejmé, že pokud bude předsedou komise Jean-Claude Junker, bude celá Komise Evropské radě mnohem silnějším a více politickým protihráčem, než byla dosluhující Komise.
Proč k takovému vývoji došlo? Ačkoli protievropské strany získaly v Británii a Francii nejvíce hlasů, celkově vedou v evropských zemích proevropské strany. A veřejné mínění – s výjimkou Velké Británie – si z velké většiny nemyslí, že EU je mrtvý projekt.
Zvláštní kapitolu tvoří voliči východoevropských, tedy postkomunistických zemí, které se o dění v Evropě nezajímají, což ovšem neznamená, že si přejí konec evropské integrace.
Nejde samozřejmě o osobu Jeana-Clauda Junkera. Důležitý je nový způsob formování evropských struktur. Nyní bude mnohem těžší hovořit o deficitu demokracie a zákulisních nočních jednáních, takže můžeme věřit, že to EU jednoznačně posílí.
Samozřejmě nemá smysl jásat, protože poslední jednání potvrdilo i rizika spočívající v postoji Velké Británie, kde není veřejné mínění myšlence další integrace vůbec nakloněno. Premiér Cameron hrál na summitu už jen pro domácí publikum, čímž si ovšem vystřílel nejsilnější munici.
Zdá se ale, že ostatní předsedové vlád – s výjimkou autoritativního a často kritizovaného Maďarska – se tím nenechali vydírat. I to představuje určité novum.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
