V domácí mediální diskusi byla přímá volba prezentována jako nezpochybnitelný projev vůle lidu, který zamezí zákulisním hrám politických stran a posílí nezávislost hlavy státu. Všichni jsme věřili, že vyhrát může pouze většinově přijatelná osobnost.

Jaká je tedy nabídka kandidátů zhruba půl roku před volbou? Podíváme-li se na předvolební preference jednotlivých kandidátů, stejně jako na způsob, jakým se noví kandidáti snaží zaujmout veřejnost a média, vychází velmi nejednoznačný obrázek. Jednu skupinu tvoří kandidáti politických stran, kteří ale příliš vysokými preferencemi nedisponují, s výjimkou jednoho stranického kandidáta, který je ale spíš protikandidátem současně nejsilnější politické strany. Zda je to způsobeno nedůvěrou většiny populace k politickým stranám, či nechutí těchto stran poskytnout svým kandidátů dostatek finančních prostředků, není úplně jasné.

Silnější pozici mají bezesporu takzvaně nezávislí kandidáti, což by mohlo svádět k optimismu, pokud jde o splnění hlavního cíle přímé volby. Radost ovšem poněkud kalí skutečnost, že nejsilnější pozici mají ti, kteří disponují největším množstvím finančních prostředků. Tyto prostředky bohužel nepocházejí od většího množství různých podporovatelů, ale od několika málo podnikatelů. To vede ke spekulacím, že jde ve skutečnosti o souboj oligarchů, nikoli nezávislých osobností, čemuž nahrává skutečnost, že za každým kandidátem opravdu nějaká finanční skupina stojí.