Tehdy na procházce kolem ženevského jezera jsme mluvili o přílivu migrantů. Němci jim říkali „Gastarbeiter“, protože podle jedině správného myšlení doby měli přijít, udělat únavnou, špatně placenou práci, a pak se vrátit, odkud přišli. Tahle teorie by mohla vyjít v ideálním světě, pokračoval Galbraith. Ve skutečném světě to dopadne zcela jinak. Turci se v Německu usadí, přivedou rodiny a příbuzné a vytvoří diaspory. Totéž se stane s Araby ve Francii. A bude zaseto na dlouhodobé sociální a politické problémy.

Prohlášení VS OSN

Vzpomínku, zasutou téměř čtyřicetiletou lavinou času, vyvolala zběžná četba prohlášení o uprchlících a migrantech, které přijalo zářijové Valné shromáždění  OSN  v New Yorku (plný text deklarace). Přesněji řečeno jeho základní téze, že migrace je přínosem pro dlouhodobě udržitelný hospodářský růst ve světě. Další mýtus, pomyslel jsem si, a zase to budeme my, kteří to odskáčou. Ještě jsme se nedostali z následků chamtivosti po zisku z levné práce z let šedesátých a sedmdesátých minulého století, Berlín je dnes po Istanbulu druhé největší turecké město v Evropě, v Paříži, Lyonu a dalších francouzských a belgických městech jsou „no go“ zóny muslimů, kam se neodváží po setmění vkročit policajtská noha, a už máme na krku víc jak milion hostů Mutti Merkl, přes tři a půl milionů čekatelů je  v Turecku a Řecku, a nespočetné další legie chuďasů a vyděděnců šikují pašeráci lidí a Sorosovy neziskovky v Africe a Asii. Nestačí, že jejich byznys  podporuje Evropská unie? Káže nám ústy svého vice-prezidenta Frans Timmermanse , že národní identita je minulostí, která neexistovala, a že evropské hodnoty vyžadují přijmout multikulturní rozlišnost. Kdo tak neučiní, ohrožuje mír v Evropě.

Pracoval jsem v mezinárodních organizacích třicet let. Ze zkušenosti vím, že když člověk chce porozumět diplomatickému dokumentu, musí se prodrat džunglí frází a obezliček mačetou zdravého selského rozumu, a přitom si všímat, co v něm není a hlavně hledat, co se v něm skrývá. Začal jsem číst znovu.

Prohlášení vyjadřuje politickou vůli všech světových vůdců, kteří pro něj zvedli ruku, zabezpečit práva uprchlíků a migrantů, chránit jejich životy, a sdílet odpovědnost za hromadné přesuny lidí mezi zeměmi a kontinenty. Ve světě je podle OSN 254 milionů migrantů a 65 milionů vyhnanců, zatímco počet uprchlíků před ozbrojenými střety a etnickými konflikty činí 25 milionů. Tomuto poměru odpovídá drtivá převaha ekonomické migrace v Evropě. Lze tudíž mluvit o přistěhovalcích z chudých zemí do bohatých. Generální sekretář OSN Ban-Ki ostatně řekl naplno, že smyslem prohlášení „je zabezpečit lidská práva a důstojnost každého, koho okolnosti přinutily utéci z domova a hledat lepší život.“

Co se týče práv přistěhovalců, prohlášení pamatuje na vše. Počínaje bezpečnou přepravou, ubytováním, vzděláním, odbornou přípravou, přes důstojnou práci, sociální zabezpečení a zdravotní péči až ke starobnímu důchodu. Zkrátka přistěhovalcům a jejich rodinným příslušníků mají evropské země přiznat všechny výdobytky dvou století sociálních bojů v Evropě, které neoliberální řád domorodcům už dlouho soustavně zkracuje. Když například Ali Khan z Kabulu si přivede do Ženevy své staré rodiče, musí dostat evropskou penzi, ačkoli do švýcarské starobní kasy nepřispěli ani pětník. Ostatně podobné věci jsou už na denním pořádku. Tak třeba měsíční penze rakouských zemědělců je menší nežli měsíční kapesné azylantů.