Byl první leden, čas každoročního slosování pod heslem Stejná šance. Konalo se ve všech pracovních odvětvích, ve kterých se lidé ještě mohli uplatnit. Snacha to vzdala, ale syn se přihlásil. Stařík se podíval kradmo na snachu, která připravovala topinky. Zase je připálí, myslel si, ne však ve zlém, měl snachu rád. Byla to pohledná ženská a chytrá. Měla doktorát z oceánologie a postdoktorát z geologie, což byly obory, které se doplňovaly a dávaly určitou šanci na činorodý život. Naděje umírá poslední a snacha, to se jí musí přiznat, se dlouhou dobu snažila. Pětkrát šla do slosování, avšak i v tak náročném a výběrovém oboru byla příliš velká tlačenice. O živobytí nejde, má své jisté jako všichni v Unii, Zabezpečené Existenční Minimum, čili ZEM, stará se také o domácnost a rodinu, takže se nenudí, ale co naplat, vzdávala se naděje na uplatnění jen velice těžko.
„Mám si vzít hnědý nebo modrý oblek?“, zeptal se syn, jako by barva mohla hrát obrovskou úlohu.
„Modrý jsi měl loni, nepřinesl ti štěstí,“ řekla snacha. „Chce někdo další topinku?“
„Já!“
„Já taky!“

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV