Nehodlám být soudcem Lídy Baarové, podle mého názoru byla naivní, poněkud jednodušší, ale nebyla kolaborantkou. Spíše si některé záležitosti nedokázala domyslet. Filmu Filipa Renče je kromě jiného vytýkáno, že prý neukázal hrůzy nacismu. Nesouhlasím! Kdo tohle tvrdí, zřejmě ho neviděl, protože třeba děs Křišťálové noci z pogromů na Židy 9. listopadu 1938 je ztvárněn velmi přesvědčivě.

Shodou okolností vyšel minulý týden v příloze MF DNES Víkend článek Lukáše Hrona, který se zabýval osudy českých herců za nacistické okupace v Protektorátu Čechy a Morava. Píše v něm také o shromáždění český herců a filmařů 24. června 1942 v pražském Národním divadle, tedy po atentátu na Reinharda Heydricha, na kterém tito umělci vyjádřili podporu Třetí říši. Na dobových fotkách je vidět les hajlujících rukou hvězd českých filmů a divadel. Mezi nimi byl také herec Karel Höger, na jehož osudu se dá demonstrovat zločinnost a spřízněnost nacismu a komunismu. On se totiž nedlouho před smrtí v lednu 1977 zúčastnil opět shromáždění umělců v Národním divadle, které se tentokrát konalo v komunistické režii a naše známé osobnosti v něm pro změnu, jako reakci na protikomunistický manifest Charta 77, podepsali tzv. Antichartu a slíbili věrnost socialismu.

Podobnost obou akcí je více než výmluvná, totalitní režimy si na nich vynucovaly poslušnost umělců pod hrozbou existenční likvidace. A to uměly dokonale. Nataša Gollová uvedla, že se bránila za války hraní v německých filmech, a snažila se tomu vyhýbat, ale nakonec podlehla nátlaku okupační moci. „Němci nás zastrašovali a hrozili, že budeme dělat to, co chtějí, nebo si nezahrajeme a své hrozby splnit uměli,“ zdůraznila.