Nenávistný fanatismus dokáže být neskutečný. Těžko lze pochopit sprosté urážky řádu augustiniánů, kteří žádají po Národní galerii vrácení dvou Rubensových obrazů. Přitom tento řád si jej kdysi u malířského mistra objednal a zaplatil za ně. Bez něj by vůbec nevznikly. Navíc se nic nezmění, obrazy budou dále vystaveny v NG, pouze u nich bude uveden jako vlastník řád augustiniánů a kdyby se jednalo o jejich zápůjčce na nějakou výstavu jinam, bude s tím muset řád souhlasit. Jak správně podotkla Jana Bendová v MF DNES, odpor proti tomu na webových diskusích je nepochopitelný. Přitom komunisté tyto obrazy pravoplatnému vlastníkovi ukradli, a tomu se nyní vrací. To je přece normální. Jenomže nepřející čecháčci, kteří se kvůli svému povalečství v životě na nic nezmohli, závidí schopným a úspěšným.   

 

Toto rozhodnutí také vítají starostové mnoha obcí, kterým v rozvoji bránil po více než dvacet let tzv. blokační paragraf zákona, jenž s majetkem církevních institucí zakázal do doby definitivního vyřešení nakládat. To trvalo víc než dvacet let a za tu dobu chátralo vlastnictví za miliardy korun. Asi nejvíce postiženou obcí v České republice byla Červená Řečice na Pelhřimovsku, která obklopena pozemky Arcibiskupství pražského se nemohla rozvíjet. Její zastupitelé jenom krčili rameny a říkali, „nemáme žádné pozemky, které bychom mladým lidem mohli nabídnout jako stavební parcely. Ti nám proto odcházejí jinam.“ Arcibiskupství je prodat nemohlo, i kdyby chtělo, protože mu to zákon nedovoloval. A takových měst a obcí jsou v celé České republice desítky.

 

Na severní Moravě po listopadu 1989 obnovili svoji činnost tzv. Černí myslivci pobeskydští. To bylo sdružení bývalých lesních zaměstnanců Arcibiskupství olomouckého, které vlastnilo rozsáhlé lesy na Hukvaldsku. A tito Černí myslivci žádali okamžitě vrácení majetku původním církevním vlastníkům. Proč? Protože arcibiskupství se o tyto lesy na rozdíl od státu dovedlo vzorně starat.

 

Jednotlivé subjekty římskokatolické církve se jeví jako vzorní hospodáři. Důkazem jsou například opravené kláštery cisterciáků ve Vyšším Brodě, premonstrátů na Strahově a benediktýnů v Břevnově a Rajhradě. Nádherný rozdíl mezi již dříve restituovaným a nerestituovaným je vidět právě ve Vyšším Brodě. Objekty, které řeholníci dostali zpět, jsou krásně zrenovované, kdežto nevrácená budova bývalého pivovaru chátrá. Nyní je naděje, že i pivovar se zaskví v plné nádheře a řádoví bratři budou opět vařit dobré pivo. Už se těším!

 

Církve se tedy vrhnou do obnovy navráceného a z velké části zdevastovaného majetku. To bude výrazná pomoc pro naše stagnující stavebnictví!              

 

Též z právního hlediska jsou církevní restituce v pořádku. Ústavní soud se řídil názory renomovaných odborníků a vycházel z právního rozboru asistenta Ústavního soudu a externího vyučujícího na katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Mgr. Petra Jägera. Ten se ve svém odborném stanovisku z 15. 12. 2009 odvolává na odborné expertízy zpracované odborníky Právnické fakulty UK v Praze, Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, právnické fakulty Západočeské university v Plzni a Ústavu státu a práva akademie věd ČR. Všechny tyto odborné právní posudky se shodují v jednom, vlastníkem onoho sporného majetku k rozhodnému datu tedy 25. února 1948 je skutečně církev, tedy hlavně ta římskokatolická.

 

Asistent Jäger ve své expertíze přesvědčivě doložil, že sice církevní majetek podléhal ze strany státu některým restrikcím, avšak to neznamená popření vlastnictví. Majitelé kulturních památek si také nemohou se svými objekty dělat, co chtějí, ale jsou právoplatnými vlastníky.

 

Stačí se podívat na výpisy z katastrů nemovitostí. Na jednom z nich, který mám k dispozici, je jasně uvedeno, že vlastníkem jistého pozemku v západních Čechách je klášter premonstrátů v Teplé u Mariánských Lázní. A kdo je zapsán v pozemkové knize nebo v katastru nemovitostí, je logicky majitelem. Ano je pravdou, že majetek nepatří římskokatolické církvi jako takové, ale řádům, kongregacím, diecézím a farnostem. Je ovšem lží tvrdit, že sporné majetky církvím nikdy nepatřily.

 

Protivníci restitucí se také dopustili zásadní chyby, když si jednání u Ústavního soudu spletli s historickou konferencí. Navíc jaksi nepochopili, že k porozumění církevní historie nestačí jenom četba románů Aloise Jiráska. Kdybych se měl věnovat vyvracení nejrůznějších tvrdošíjně nesmyslů, tak by to bylo na další blog. Takže jenom k jedinému. Není pravdou, že se katolická církev zmocnila majetku konfiskovaného odbojné šlechtě po bitvě na Bílé Hoře roku 1620. Naopak, když tehdejší arcibiskup pražský Jan Lohelius žádal císaře a krále českého Ferdinanda II. o navrácení církevního majetku zničeného a rozkradeného husity, neuspěl. Panovník totiž potřeboval odměnit své věrné.