Naše hra má jedinou nevýhodu. Jde v ní o příliš mnoho, a tak někteří soutěžící zapomínají, že nekandidují na mesiáše ale pouze na prezidenta parlamentní republiky. Jak se to pozná? V první řadě důrazem na změnu. Spasitele si nevolíme proto, aby něco tupě podepisoval, či se usmíval na fotkách. Co má změnit? A jak? Na tom nesejde. Hlavně ať něco dělá. Správný prezident se nesmí zastavit. V naší soutěži nezáleží na tom, že prezidentova pravomoc něčím hýbat je omezená. Stejně tak je podružné, v čem v parlamentní republice spočívá role prezidenta.

Tak jako byl v soutěži „Česko hledá superstar“ kromě zpěvu podstatný i vzhled, je v přímé volbě důležitá aktivita a rozhodnost. Proto uchazeči o funkci hlavy státu deklarují, co všechno budou dělat.

Dobře vidět je to například u Jana Fischera. Ten v deníku Právo v rozhovoru v rámci placené inzerce uvedl, že bude využívat všech možností, aby pomohl občanům řešit jejich problémy. Jak? Nejméně jednou týdně se bude setkávat s předsedou vlády. Vedle toho chce mít v pravidelných intervalech schůzky s ostatními členy vlády, s poslanci a senátory i s dalšími ústavními činiteli. To ale stále není všechno. Za nezbytný také pokládá intenzivní kontakt se zástupci parlamentní opozice, s hejtmany a představiteli samospráv. Jan Fischer jde ale ještě dál. Pokud máte pocit, že už takhle, chudák, nebude vědět, s kým se sejít dřív a ze všech těch schůzek se mu zatočí hlava, tak vězte, že pokud se Jan Fischer stane prezidentem, můžete se s ním setkat i vy, diváci u televizních obrazovek. Nevěříte? Tento uchazeč o post hlavy státu chce totiž zavést pravidelné dny, kdy se bude moci u prezidenta ohlásit každý občan se svým problémem či žádostí.