Podle Robejška existují pouze dva základní národní zájmy: bezpečnost a blahobyt. Ty se odvíjejí od jedinečné situace určitého státu v danou chvíli. Národní zájmy různých zemí se prý překrývají jen ve zcela výjimečných situacích. Robejšek tvrdí, že evropské sjednocení je s národními zájmy v přirozeném rozporu. Jako příklad uvádí to, že chudší Slovensko musí platit na bohatší Řecko proto, aby přežily německé a francouzské banky. Státy zkrátka hájí své zájmy. Podle Robejška to není nic nového, proto je třeba dbát o vlastní bezpečnost a blahobyt, protože nikdo se o to nepostará tak jako my sami.

Robejšek připouští, že nástrojem uskutečňování národních zájmů může být i EU. Spolek států sice omezuje nezávislost svých členů, ale nabízí za to vyšší účinnost a stabilitu. Hlavní otázka, kterou klade, ale zní, zda k tomu přispívá i současné prohlubování evropské integrace. Robejšek na ni odpovídá záporně, zároveň dodává, že vzhledem k naší geopolitické poloze pro nás není výhodné z EU vystoupit. Naše členství by ale rozhodně neprohluboval, hlavní starostí vůdců malých národů má totiž být zachování maximálně možného manévrovacího prostoru. Na námitku, že opuštění hlavního evropského proudu povede k tomu, že o nás budou rozhodovat ostatní, reaguje příkladem Slováků. U nich je patrné, že státy naší velikosti nemohou dělat nic jiného než poslouchat. Robejšek přiznává, že rozpad eurozóny by pro nás měl závažné důsledky, zároveň ale dodává, že srovnatelné následky může mít i snaha o její udržení za každou cenu.