Stará paní žije v Brně. Před pěti lety jí zemřela dcera a brzy nato vnuk. Stará paní je chtěla důstojně pohřbít a půjčila si na to. Splátky byly v jednu chvíli vyšší, než dokázala posílat, a tak poprosila o odklad.

Věřitel byl tvrdý a důsledný a poslal na ni právníka a exekutora. Ti byli taky tvrdí a důslední, kam by jinak přišli, a tak staré paní obstavili důchod. Nechali jí jen tolik, aby dokázala zůstat naživu. Nebyla to z jejich strany laskavost, nýbrž pragmatická úvaha – kdyby stará paní zemřela hlady, důchod by jí přestali vyplácet a oni by neměli co strhávat. Částka, kterou si stará paní půjčila, tvořila samozřejmě jen malou část exekuce.

To hlavní byly úroky z prodlení, všelijaká penále, úhrady nákladů na vymáhání, cestovní výdaje s vymáháním spojené, palmáre, poplatky pro exekutora dovolené zákonem a možná ještě něco, co ani člověk netuší, že lze zpoplatnit, avšak zákon to umožňuje.

Stará paní přežívala, bránila se ze všech sil, ovšem těch v pětaosmdesáti není tolik. Pak o splátkách začal jednat soud, který v první instanci nic z toho, co se dělo, neuznal za odsouzeníhodné. Každý je přece za své dluhy odpovědný.