Dánové patří ke starým a hrdým evropským národům. Respektují své státní symboly a uznávají svou královnu, která v čele skandinávského státu stojí 45 let. Vlajku, které se zde říká Dannebrog a jež představuje bílý kříž na červeném poli, můžete spatřit na mnoha místech.

Patří k nejstarším na světě a podle legendy byla Dánům seslána z nebe v červnu roku 1219 během bitvy u Lyndanisse (v dnešním Estonsku) ve chvíli, kdy vojska krále Waldemara II. začala prohrávat a biskup Andrei se obrátil o pomoc k Bohu. Netřeba dodávat, že pod praporem, který byl symbolem zvláštní milosti, dánský panovník nakonec zvítězil. Za dva roky uplyne od této chvíle 800 let. Jaký však bude osud „zázračné“ vlajky a národa, který pod ní dosud vždy uhájil svou nezávislost?

V zemi nyní vrcholí vzrušená diskuze týkající se změny struktury společnosti v souvislosti s imigranty. Jejich masový příliv ve velmi rychlém sledu zásadně změnil demografické složení regionů. Politici na půdě parlamentu otevřeli debatu, zda je pro další rozvoj Dánska přijatelné, aby se Dánové dostali v některých oblastech do menšiny. Vzniklé obavy se promítly i do nedávno přijaté deklarace. Základní otázkou se stal vlastní pojem „Dán“. Kdo jím dnes vlastně je?

Dánskou společnost rozhodně nelze podezírat ze xenofobie. K těm, kteří v Dánsku v minulosti hledali nový domov, se vždy chovala s pochopením. Základem byl respekt příchozích k místním zvykům a platným normám. To se však v poslední době začalo měnit. Příchod žadatelů o azyl ze zcela jiného kulturního prostředí a jejich koncentrace na jednom místě vedly k zachování jejich skupinové “pospolitosti” a tím úspěšnému bránění se asimiliaci. Nervozita společnosti z budoucnosti roste. Noví uprchlíci mnohdy nerespektují “pravidla hry”a jejich chápání základních věcí je mnohdy nikoli odlišné, ale dokonce naprosto protichůdné k tomu, co je v Dánsku považováno za normální.

Pokud se v některých částech země skupina uprchlíků stane trvale většinovou, začne časem logicky ovlivňovat místní dění a přizpůsobovat ho sobě bližším a srozumitelnějším podmínkám běžného života. Mohlo by se tak třeba stát, že noví “Dánové” nebudou státní vlajku s křesťanským symbolem považovat za “svou” a jako takovou ji budou logicky chtít nahradit něcím “neutrálním”. Dánskou historii, která s ní úzce souvisí a jejíž je viditelným a hrdým symbolem, budou brát za čistě učební látku, nikoli za součást národní identity. Pokud s ní vůbec budou chtít být obeznámeni.