Možná se to u nás při výchově nebere za správný konec. Ale kdy se bralo? Leda za Mozarta, kdy si árie z Figara prozpěvovali i obecní slouhové či jimi prokládali pokřik hadry, kosti, kůže podnikatelé v tomto oboru. Jenže bez výchovy. Spontánně. A dnes? Když tak občas vidím zpravidla v amerických filmech školní orchestr, dost se divím, že to jde.
Za mého mládí se masivně provozovaly výchovné koncerty. Nejen ty. To tak v hodině hudební výchovy přivítal pan učitel jednoho či dva umělce, plus klavírní doprovod. Přesněji pianinový, klavír by se do třídy nevešel. Tehdy byla mezi lidem zvlášť oblíbená dvojice Cecílie Strádalová a Jan Soumar. Putovali po školách, estrádách a jiných lidových veselicích a vnášeli krásno do vyprahlých duší dělnictva, rolnictva a pracující inteligence.
Ve školách byla vystoupení obohacována slovním doprovodem, tedy výkladem o tom, co uslyšíme.
A tak jednou do naší třídy vstoupil baculatý růžolící pán, na jméno si už nevzpomínám. Dnes bych ho označila jako bodrého rozšafu.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV