Jak víme, budeme prezidenta po prvé volit všichni, a nikoliv jen poslanci a senátoři. Už bychom se tedy neměli dočítat o dopisech s nábojnicemi, které dostávali zákonodárci, ani o záhadných schůzkách na záchodcích parlamentu či Španělského sálu Pražského hradu, neřku-li o těžko vysvětlitelných nepřítomnostech volitelů, způsobených náhlou nevolností či tajuplnou nemocí. Sám Ivan Langer tehdy mluvil o tom, kolik lidí by mělo jít bručet a jaká špinavá hra to byla.

Kandidátů přímé volby zatím přibývá: i takových, které málokdo zná, nebo takových, které nikdo, nebo takřka nikdo, volit nebude. Bohužel jich ale také ubývá, neboť Jan Švejnar, který mohl do úřadu hlavy státu přinést trochu svěžího a akademického větru až z Nového světa, ohlásil odmítnutí své kandidatury.

Jaké ale jsou, ty nově se objevivší právní problémy? Experti jsou na příklad různého mínění, co vše se započítává do limitu stanoveného zákonem: do oněch již dříve zmíněných čtyřiceti milionů korun pro první kolo a dalších deseti milionů pro kolo druhé. Nebo lépe řečeno – od kdy se všechny ty peníze vlastně mají začít počítat? To je – řekl bych – asi nejvážnější nejasnost, která může ovlivnit reklamu jednotlivých kandidátů.

Existují totiž dva zásadní názory, i když návrh prováděcího zákona připravoval – jak praví Lidové noviny – místopředseda legislativní rady vlády. Mají se totiž sledovat výdaje až od okamžiku, kdy předseda Senátu vyhlásí volby, nebo od začátku kampaně? V případě sporů bude muset hlavní slovo vyřknout asi Nejvyšší správní soud, ale jeho předseda zatím odmítá k čemukoli se vyjadřovat.