„Ach božínku, a já ho právě chtěla jmenovat vrchním podkoním…“ jenom zklamaně vzdychla zemanova manželka kněžna Zaháňská, marně zahánějíc zklamání. „Kdepak podkoní,“ zašklebil se potěšeně většinou dobře informovaný informátor. Chovanec okresního ústavu pro perspektivní budovatele feudalismu, známý v celém údolí pod krycím jménem Mlynář, prostě nezapřel svoji přejícnou povahu. „Ten teďka bude rád, když ho někde nechají aspoň přikulovat,“ uzavřel, vlepil povolné kněžně francouzáka a vydal se domů na mlýn přes stráň, na níž voněla mateřídouška a pytlákovo hovno.

Tolik tedy klasik, štrejchnutý hubatou lidovou slovesností a mírně aktualizovaný. Ale teď už žerty stranou, jelikož jde právě o ty seznamy.

PŘÍBĚH PRVNÍ (lehce vyfabulovaný).  Mladý, perspektivní, jazyků znalý muž nastoupil, netuše příští, do jednoho ze tří desítek podniků zahraničního obchodu (též PZO neboli pézetka), jež se v oněch dávných letech staraly o naplněnost státní valutové kasy tu výzdobou paláců králů, šachů, emírů a jiných předněvýchovních potentátů křišťálovými lustry, či vybaveností rozvojových zemí stacionárními naftovými agregáty ve výrazně dumpingových cenách (o tom něco vím, pracoval jsem v té smíchovské fabrice dva roky). Nuže onen mladý muž, nadějný nováček vševědoucí a všemocné strany, nastoupil do jedné z pézetek a díky jazykové vybavenosti byl záhy vyslán na zahraniční misi náležitě poučen, že jako její zaměstnanec musí s mateřským podnikem úzce spolupracovat (spolupracovník, fuj!) a o všem (úplně o všem) dění na své štaci informovat (informátor, dvakrát fuj!). Bylo to v době v níž všeobecně platilo ´Kdo nekrade, okrádá rodinu´, byť pouze v korunách. Natož tam, kde se všechno přepočítávalo na doláče. A tak se jednoho dne pod severoafrickým sluncem stalo, že náš hrdina odhalil jakési šméčko, které potají sjednával jeden z kolegů, zvláště spolehlivý člen strany, s jedním místním islámským vašnostou jedno již zda petrolejovým princátkem či samotným ministerským předsedou. A protože náš hrdina byl nejen mladý, ale hlavně čestný, rozhodl se tuto podvodnou transakci odhalit a oznámit.  Stalo se, a hned poté nabraly události dramatický personální spád, před veřejností pochopitelně pečlivě zametený pod koberec pézetky. Zrádný soudruh, jenž chtěl proradnou transakcí okrást celou naši socialistickou společnost od generálního tajemníka až po posledního nestraníka, byl za trest pověřen vedoucí funkcí (ale doma, za koruny, my už si tě ohlídáme, šmejde!), zatímco iniciativy našeho hrdiny si všimla jistá všemocná tajná organizace, která si ho, jako nadějného kádra, automaticky zanesla do svých rozbujelých seznamů s tím, že ho časem ještě perspektivně rozpracuje. A to je vlastně konec celého příběhu našeho hrdiny: oznámení, původně čestně a naivně myšlené, odhalující podvod na veškerém lidu naší země, se postaralo o další tituly, leč až po desetiletích pracujícímu lidu odtajněné a poté mu až do konce jeho života předhazované: už nebyl pouhým spolupracovníkem a informátorem, neboť  povýšil na udavače, práskače a vůbec společenskou mrvu.