Opozice u Ústavního soudu sice napadla některé konkrétní reformní kroky, které byly součástí výše zmíněného balíku zákonů, a v těchto případech vesměs uspěla, ale nepodala stížnost na obsah celého balíku zákonů, tedy na všechny zákony, které byly součástí tohoto balíku.

Je také potřebné dodat, že opozice částečně uspěla – na rozdíl od toho, jak rozhodnutí soudu interpretují některá média – i v případě výše zmiňované stížnosti na schvalovací proceduru. Soud ji dal za pravdu v tom, že poslanecká většina nemůže libovolně ohýbat pravidla rozpravy a hlasování, ale nakonec usoudil, že v daném případě nebylo porušení tak závažné, aby bylo třeba zrušit celý balík reformních zákonů, který byl s pomocí ne úplně správné hlasovací procedury přijat.

Podobně zkratkovité výklady, kde se míchají hrušky s jablky, můžeme zaznamenat i v případě komentářů na adresu zmatků okolo registrace kandidátů pro první přímou volbu prezidenta. V tomto případě máme co do činění s problémy, které vytvořil nejasně formulovaný prováděcí zákon pro přímou volbu prezidenta, který umožňuje různé výklady pro ověřování platnosti hlasů na peticích podporujících kandidaturu toho kterého kandidáta.

Někteří komentátoři už napsali, že problémy, které vznikly kvůli nejasnostem v prováděcím zákoně, ukazují, že přechod od nepřímé volby prezidenta, která se v letech 2003 a 2008 zvrhla ve frašku, k volbě přímé byl chybou. A že tedy bylo lepší zůstat u volby nepřímé a pracovat na odstranění problémů, které ji provázely.

To je platný argument, ale v rovině, která nemá nic společného s druhem problémů, které prozatím doprovázejí přímou volbu. Jinými slovy, v ústavní a politické rovině lze samozřejmě vést obecné diskuse o tom, zda je v českém kontextu přímá volba lepší či horší než volba nepřímá, a až budeme mít konkrétní zkušenosti s přímou volbou, také diskuze porovnávající zkušenosti z obou druhů voleb prezidenta.