O tom, jak je politika u nás slabá, svědčí už prostý fakt, že od vzniku České republiky, tedy za posledních zhruba 18 let, strávila země třetinu času v zajetí různých nepolitických aranžmá, která skutečnou politiku postavila za postranní čáru. Řeč je o čtyřech letech opoziční smlouvy a úřednických vládách Josefa Tošovského a Jana Fischera.
Ač jsou skandály okolo výroků úředníků, jako je Ladislav Bátora na ministerstvu školství či Petr Hájek a Ladislav Jakl v prezidentské kanceláři, částečně nafouklé absencí hlubších politických debat během letních dovolených, problémem je i slabost politických elit.
Příčin tohoto jevu lze najít celou řadu, včetně komplikované národní historie, nebo postupné privatizace slabých, neduživých politických stran do rukou zákulisních ekonomických zájmů.
V konkrétnější rovině sehrává negativní roli i prezident, jenž, jak před časem upozornil Nejvyšší správní soud ve sporu Václava Klause se soudním čekatelem Petrem Langerem, je vlastně především nejvyšším státním úředníkem, a podle toho by se měl chovat.
Jenže slabost stranické politiky katapultovala ústavně neodpovědného, parlamentem voleného prezidenta do role jakéhosi „superpolitika", který nejen ovládá veřejnou debatu, ale také, obrazně řečeno, zachází s vládou a jejím premiérem jako s neposlušnými žáčky. Politici se i v situacích, kdy se prezident pohybuje na hraně ústavnosti a dobrých mravů, vzmůžou jen na občasné brblání, halené ovšem do jakési„povinné" úcty k prezidentskému majestátu.
Jestliže může beztrestně „dělat politiku" nejvyšší státní úředník, nelze se divit, že politiku dělají i úředníci na nižších patrech, zejména ti s prezidentem spojení. Jestliže se prezident nebojí pronášet často skandální výroky, které vzbuzují pohoršení i v zahraničí, a vládní i parlamentní politika to dovolí, proč by se ve skandálních výrocích a „kreativních" výkladech svých rolí, nepředháněli i úředníci, o kterých sice někteří politici pohrdlivě mluví jako „subalterních", ale zároveň nejsou schopni rázného činu, který by tento stav ukončil?
Paradoxní je, že problém přitom souvisí i se snahami politických stran státní správu kontrolovat, takže odkládají přijetí zákona o státní službě, který by nastavil pro úředníky jasnější pravidla.
Především jde ale o to, že pokud nebudou „dělat politiku" politické strany, budou ji dělat třeba z řetězu utržení státní úředníci, anebo uvolněný prostor obsadí „občanská" sdružení, jako to nyní vidíme třeba v případě Bátorovy iniciativy D.O.S.T. Přitom občanská společnost by neměla v normální demokratické zemi politiku přímo dělat, ale politice jenom nabízet korektivy a inspiraci.
Rehabilitovat politiku ovšem nebude bohužel v České republice snadné, protože by se musela především změnit samotná politická kultura. A to je běh na dlouhou trať. Jenom doufejme, že české demokracii přitom nedojde dech.
Právo, 26.8.2011. Vyšo na blogu aktualne.centrum.cz. Publikováno se souhlasem autora.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Pehe
