Ač se průměrný Čech zaklíná, že netrpí předsudky, v povědomí mnoha příslušníků „většinové společnosti" má ono „nejsou jako my" co do činění nejen s výše zmíněnými sociálně patologickými jevy, ale i se způsobem života nebo dokonce s tím, jak „nepřizpůsobiví" vypadají, a s různými dalšími stereotypy.

Rozhořčení příslušníci většinové populace jsou tak často poněkud schizofrenní: na romskou menšinu pokřikují „Romové do práce", ač dobře vědí, že práce v daných oblastech není, a pokud náhodou je, není pro Romy. Ale i když Rom pracuje, platí nájem, nekrade, a dům, v němž bydlí, „nevybydluje", stejně je pro „většinu" ještě stále tak nějak „nepřizpůsobivý", tedy prostě Rom či Cikán.

Schizofrenie existuje i ve vztahu ke státu. „Většina" na Šluknovsku požaduje, aby stát zavedl tvrdá bezpečností opatření a přestal „nepřizpůsobivé" rozmazlovat příliš štědrou sociální politikou, ale jen málokdo chce vidět, že ghetta na Šluknovsku i jinde nevznikla kvůli „štědrým" sociálním dávkám, ale spíše kvůli kombinaci slepé víry v tržní síly a naprostého selhání sociální politiky státu.

Dalo by se argumentovat, že vláda, která krátí sociální dávky, razantně zvyšuje nepřímé daně, a i jinak řeší ekonomické problémy na úkor sociálně slabších, musí být náramně spokojená, že i lidé, které od nuzných poměrů „nepřizpůsobivých" často dělí jen to, že nejsou Romové, jsou natolik sociálně „přizpůsobení"-tedy zpracovaní propagandou, předsudky, stereotypy a neochotou věci hlouběji domýšlet,--že si raději „vyšlápnou" na Romy, než aby šli demonstrovat před Strakovu akademii.

Staré dobré heslo všech vládců zní, „rozděluj a panuj", a to se v českých poměrech v podobě vzájemného rozeštvávání chudších částí společnosti dobře daří. Skoro se chce ironicky říct, že kdyby čeští neoliberálové v čele státu Romy neměli, museli by si je vymyslet. S občasnými policejními nájezdy na vietnamské tržnice nebo ubytovny zahraničních dělníků by si asi nevystačili.