Podle různých zpráv do konečného znění textu zasáhl sám premiér Bohuslav Sobotka, který do něj vrátil nejen již zmíněný důraz na lidská práva v české zahraniční politice, ale také jasnější vyjádření našeho spojenectví se Spojenými státy, jakož i formulaci, která definuje Rusko jako zemi, která zásadním způsobem destabilizuje bezpečnost v Evropě.

Mohlo by se tedy zdát, že česká zahraniční politika se po ročním experimentování vrátí zpět ke svým havlovským tradicím, jejichž osu tvoří důraz na atlantickou spolupráci, ostražitost k Rusku a důraz na lidská práva ve vztazích s autoritářskými zeměmi, ať už jsou to ekonomičtí tygři nebo země spíše obchodně nezajímavé.

Bohužel českou zahraniční politiku nedefinuje jen ministerstvo zahraničí, popřípadě vláda, ale důležitou roli v ní hraje též prezident republiky, jehož pravomoci v zahraniční politice jsou definovány ústavou.

Ta je ovšem právě v pasážích, které se týkají dělby moci mezi vládou a prezidentem dost mlhavá, což dává prezidentovi značný prostor k tomu, aby, bude-li chtít, jakoukoliv smysluplnou koncepci vládní zahraniční politiky de facto poškozoval anebo přímo sabotoval.

Shodou okolností se v době, kdy ministerstvo zahraničí připravovalo novou koncepci zahraniční politiky, také diskutovalo o možných ústavních změnách, které by zpřesnily pravomoci prezidenta.