Podle různých zpráv do konečného znění textu zasáhl sám premiér Bohuslav Sobotka, který do něj vrátil nejen již zmíněný důraz na lidská práva v české zahraniční politice, ale také jasnější vyjádření našeho spojenectví se Spojenými státy, jakož i formulaci, která definuje Rusko jako zemi, která zásadním způsobem destabilizuje bezpečnost v Evropě.
Mohlo by se tedy zdát, že česká zahraniční politika se po ročním experimentování vrátí zpět ke svým havlovským tradicím, jejichž osu tvoří důraz na atlantickou spolupráci, ostražitost k Rusku a důraz na lidská práva ve vztazích s autoritářskými zeměmi, ať už jsou to ekonomičtí tygři nebo země spíše obchodně nezajímavé.
Bohužel českou zahraniční politiku nedefinuje jen ministerstvo zahraničí, popřípadě vláda, ale důležitou roli v ní hraje též prezident republiky, jehož pravomoci v zahraniční politice jsou definovány ústavou.
Ta je ovšem právě v pasážích, které se týkají dělby moci mezi vládou a prezidentem dost mlhavá, což dává prezidentovi značný prostor k tomu, aby, bude-li chtít, jakoukoliv smysluplnou koncepci vládní zahraniční politiky de facto poškozoval anebo přímo sabotoval.
Shodou okolností se v době, kdy ministerstvo zahraničí připravovalo novou koncepci zahraniční politiky, také diskutovalo o možných ústavních změnách, které by zpřesnily pravomoci prezidenta.
Návrh připravený pod taktovkou ministra pro legislativu Jiřího Dienstbiera se zaměřil na některé důležité pravomoci prezidenta, kupříkladu jeho postup při jmenování vlády nebo členů bankovní rady České národní banky. Pravomoci prezidenta v zahraniční politice se ale nijak zpřesnit nepokouší.
To ovšem nejspíš znamená, že i nadále budeme svědky přinejmenším dvouhlavé zahraniční politiky, v níž vláda a prezident nemluví vždy stejným hlasem. A budeme i nadále svědky toho, že prezident bez jakékoliv větší konzultace s vládou pronáší výroky, které jsou buď v přímém rozporu s vládní politikou, nebo nemají vládní požehnání.
Příkladem mohou být prezidentovy výroky zpochybňující sankce vůči Rusku, k nimž se vláda zavázala v rámci Evropské unie. Anebo prezidentovy nedávné výzvy k vojenskému útoku na Islámský stát, které vláda nijak předem neprojednávala.
Je samozřejmě možné namítnout, že ústava i v současné podobě není úplně nejasná. Prezidentovo vystupování v zahraniční politice je takzvaná kontrasignovaná pravomoc, z čehož vyplývá, že by veškeré jeho zahraničně-politické iniciativy, včetně významnějších projevů, měly teoreticky být schváleny vládou.
Jenže neexistují sankce, které by prezidenta ke spolupráci s vládou donutily, a navíc k některým důležitým zahraničně-politickým krokům, jako je jmenování velvyslanců či sjednávání mezinárodních smluv, je potřeba přinejmenším prezidentův souhlas.
Prezident tak může ministerstvu zahraničí nebo vládě znepříjemňovat život, pokud by vláda příliš striktně vyžadovala, aby prezident do posledního písmene dodržoval literu ústavy, která ho teoreticky činí v zahraniční politice závislým na vládě.
Koncepce zahraničí politiky tedy zůstane do značné míry jen na papíře, protože Miloš Zeman si bude navzdory nedávným snahám zavést pravidelné schůzky ústavních činitelů, kteří mají nějaké slovo v zahraniční politice, dělat v podstatě, co chce.
A naši spojenci nás nebudou posuzovat podle toho, co je napsáno v jistě pěkné koncepci zahraniční politiky, na které vládní činitelé tak dlouho pracovali, ale podle konkrétních výstupů. A ty budou bohužel stejně matoucí jako dosud.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
