Čeští politici mají v dějepisu podivnou zálibu. Naše zákonodárství je prošpikováno nejrůznějšími normami, které uzákoňují například zásluhy některých bývalých prezidentů, nebo nám sdělují, že komunistický režim byl zločinný. Vedle toho ovšem klidně dál existuje komunistická strana, a na bývalé prezidenty se ve veřejném prostoru hrne často nevybíravá kritika, někdy i urážky, a to dokonce třeba z úst jejich nástupců, jak jsme toho svědky nyní v urážlivé kritice Václava Havla z úst Václava Klause.
Což o to, ve svobodné společnosti je například kritika i těch nejzasloužilejších bývalých politiků zcela normální. Nenormální je, že existuje zákon, který oficiálně uzákoňuje zásluhy toho kterého politika. A nenormální také je, že když už takový zákon existuje, neexistují žádné sankce za jeho porušování.
To samé platí o již zmíněném zákoně o zločinnosti komunistického režimu. Ten například říká, že komunistická ideologie byla zločinná, ale neříká nic o tom, co se má stát s politickou stranou, která má ve svém názvu slovo „komunistická“ a jejíž někteří přední představitelé nostalgicky vzpomínají na některé z vůdců oné zločinecké strany.
Uzákoňování dějin se naši politici neubránili, ani když vytvořili Ústav pro studium totalitních režimů. Ústav mohli klidně nazvat neutrálně, například Ústav národní paměti, tak jak se jmenuje například v Polsku nebo na Slovensku. Naši političtí přeborníci na dějepis i politologii ovšem neodolali pokušení dát do názvu slovo „totalitní“, což vyžaduje dosti složitou interpretaci.
Což také nakonec museli udělat, takže za totalitní bylo prohlášeno celé období komunismu. To ovšem dost problematizuje objektivní zhodnocení Pražského jara, kdy sice vládla nadále jedna strana, ale občané mohli v prostředí relativní volnosti dělat řadu věcí, které se s totalitním režimem příliš neslučují. Navíc během Pražského jara i několika let před ním vznikaly zcela oficiálně knihy, filmy a divadelní hry, které patří k tomu nejlepšímu, co česká kultura kdy stvořila. V prostředí skutečné totality by asi jen těžko vznikly.
Politickou interpretací historie byly i nejrůznější restituční zákony, s jejich příslušnými restitučními tečkami. A i tady, jak jsme nedávno byli svědky v dění okolo církevních restitucí, nebo jak jsme byli svědky během prezidentské kampaně ve vztahu k údajně možným sudetoněmeckým nárokům na vrácení majetku, se pohybujeme na velmi tenkém ledě.
Velká část problému naší politické elity s historií spočívá v tom, že během komunistické éry bylo těch, kdo otevřeně vystupovali proti režimu, velmi málo, pokud to srovnáme třeba se sousedním Polskem. Antikomunistické ostruhy si tak mnoho politiků, zejména napravo od středu, pokoušelo vysloužit teprve až po pádu komunismu, což je často možné jen s pomocí deklarativního přihlášení k určité interpretaci historie.
Když se tedy například spustí v Poslanecké sněmovně debata o uzákonění výročí smrti Jana Palacha jako památného dne, můžeme si být jistí, že se přitom strhne jedna z typicky českých, tedy dosti pokryteckých debat o historii. Jedni politici se nám snaží dokázat, že Palach nebyl žádný antikomunista, upálil se naopak na protest proti násilnému ukončení reformního procesu v čele s komunistickou stranou. Druzí tvrdí, že naopak byl antikomunista, který chtěl vyburcovat společnost k vzepětí takříkajíc zdola, mimo komunistickou stranu,jejíž špičky začaly s Moskvou po invazi čile kolaborovat.
Smutné je na celé záležitosti především to, že se politici snaží interpretačně zmocnit Palachova zoufalého činu podle toho, jak chtějí, aby veřejnost vnímala je. Palach je pro mnohé z nich až na druhém místě, pouhý prostředek v jejich politické agendě.
I proto by bylo záhodno, kdyby čeští politici přenechali starost o historii především odborným pracovištím. A když už se rozhodnou například uzákonit jako památný den výročí činu, který se tak či onak osobně dotýká dodnes mnohých z nás, kdo tehdy byli už na světě, mohli by národu prokázat tu nejlepší službu, kdyby se dohodli, že budou hlasovat bez rozpravy. Jejich proslovy, které mají co do činění mnohem více s nimi samotnými a jejich politickými cíly, než s pravdivou interpretací osobnosti Jana Palacha, působí mnohým z nás jen trapné rozpaky.
Bohužel historie se účelově nepoužívá jen v interpretaci dějů, které bychom při troše dobré vůle mohli považovat za skutečně historické, i když se udály ještě během životů mnohých z nás. Například odcházející prezident Václav Klaus se pustil do interpretace odkazu ještě docela živého, tedy odkazu svého předchůdce Václava Havla, kterého nazval dokonce „jakobínem“. A před časem uznale přizvukoval svému poradci Petru Hájkovi, který Havla nazval ve své knize „služebníkem Satana.“
Možná Klausovo počínání není až tak nelogické. Právě on je totiž nejvýraznějším představitelem generace politiků, kteří v minulém režimu neprosluli výraznou odvahou, a nyní, když mají politickou moc, se pokoušejí interpretovat historii tak, aby v ní obstáli. Klaus už v roce 2003 prohlásil, že k pádu komunistického režimu nepřispěli v první řadě disidenti, jako byl Havel, ale mlčící masa občanů, která režim podemlela svojí pasivitou.
Jinými slovy, český národ se zase jednou stal obětí režimu, který ovšem, stejně jako jiné podobné režimy v minulosti, chytře sabotoval svojí pasivitou. Antikomunistou se může v takové interpretaci stát spíše chatař než disident.
Jenže i když taková interpretace zní z míst politicky nejvyšších, přece jen zůstává jakási pachuť. I proto tito politici potřebují nakonec osvědčovat svůj antikomunismus například tím, že se hlásí ke své interpretaci Jana Palacha jako údajného antikomunisty.
Možná jím Palach v duchu skutečně byl. Ale vzpomínat na něj bychom měli nikoliv podle toho, jak ho chtějí vidět politikové, ale na základě jeho činu. A ten byl namířen přesně proti tomu, co spousta i současných politiků dnes a denně předvádí: proti nechutnému oportunismu.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
