To je nepochybně legitimní názor, neboť v každé moderní společnosti se střetávají názorové proudy i hnutí vzývající pokrok, přičemž občas relativizují některé dosavadní myšlenkové šablony a instituce, a konzervativci, kteří naopak nabádají k ochraně tradičních hodnot.
Problémem je, že při výzvách k obraně tradičních hodnot, dost záleží nejenom na tom, co jejich obránci říkají, ale kdo takové výzvy činí, neboť lidé budou věřit spíše těm, kdo takové hodnoty ctí. Někteří občané proto budou asi dost zmateni, že rodinu jako tradiční hodnotu tak plamenně hájí politik, jehož mimomanželské aféry, dokonce přímo ve funkci prezidenta, jsou veřejně známé. Může jim to připadat jako dost velké pokrytectví nebo--pokud bychom použili Klausova výroku na adresu pokrokářů-,prostě oportunistické.
K tradičním hodnotám také patří nekrást a nelhat. Pokud bychom se nechtěli vracet do minulosti, například k událostem a výrokům Klause, že o ničem nevěděl v době skandálu okolo financování ODS v roce 1997, a vzali místo toho jako příklad aféru ještě živou v naší paměti, tedy skandál s propisovacím perem, které si prezident Klaus přisvojil v přímém přenosu tiskové konference se svým chilským protějškem, mohli bychom dosti legitimně argumentovat, že ani samotný akt zcizení, ani pozdější vysvětlování Hradu, že šlo jen o obyčejnou propisku, ne tak úplně spadají do světa „tradičních hodnot".
Velkou otázkou také je, co je vlastně příčinou eroze národních států a společenství, o níž Klaus ve svém projevu také kriticky promluvil. Prezident tvrdí, že příčinou je politický tlak na přijetí multikulturalismu jako oficiálně naordinované ideologie.
Není tomu ale spíše tak, že instituci, kterou Klaus popisuje ve svém projevu jako společenství vycházející ze staletých zkušeností a životů mnoha předchozích generací,eroduje mnohem více než nějaká údajně oficiálně naordinovaná ideologie skutečnost, že neviditelná ruka trhu, kterou náš prezident naopak vzývá, se stala globální silou, pro níž národní státy i společenství nejsou skutečnými partnery?
Byly to zákonitosti trhu, které si koneckonců vynutily, že Česká republika je dnes ekonomicky více méně montovnou pro finální výrobky v západní Evropě, zejména v Německu, a že zhruba 80 procent české ekonomiky tvoří export do zemí Evropské unie. Mimochodem, i ta je koneckonců svého druhu politickou reakcí na proces ekonomické globalizace.
Jak v takovém kontextu budovat onu národní dimenzi, kterou prezident Klaus vzývá, je velkou otázkou, přičemž on žádné řešení nenabízí. Stejně jako je otázkou, jak tak činit v rámci globální komunikační vesnice, která zcela ignoruje národní hranice. Koneckonců i video s výše zmíněným incidentem okolo propisovacího pera se šířilo jako lavina na Youtube po celém světě, takže Hrad nakonec vzdal snahy interpretovat pro potřeby naší národní kotliny celou věc po svém.
Podle Klause prý probíhá ve společnosti jakýsi boj, v němž pokrokáři všeho druhu vedou soustavný a stále nezakrytější útok na naše hodnoty a ctnosti. Jednou z nich je prý vlastenectví, které je vydáváno za šovinismus.
Jenže i zde je prezidentův postoj poněkud mlhavý. Museli bychom totiž definovat, co v moderním světě vlastenectvím vlastně je. Leckdo může mít za to, že například neustálé připomínání tzv. národních zájmů, aniž bychom si je ve společné národní, nebo alespoň politické debatě, definovali, je jen kontraproduktivní „hurávlastenectví". A že stejně je tomu s jakýmsi neustálým brbláním nad vším, co k nám přichází zvenčí, hlavně z Bruselu.
Jinými slovy: nabízí se otázka, zda by nebylo mnohem více vlastenecké, kdybychom se dokázali k věcem postavit čelem a aktivně přispívat k řešení problémů na celoevropské úrovni. Nebo kdyby se prezident místo poněkud všeobecných tezí začal coby vrchní velitel armády starat o její stav v situaci, kdy slyšíme o různých případech možné korupce a Česká republika dostává dopisy od velení NATO o tom, že je černým pasažérem.
Projevem vlastenectví by také dozajista bylo, kdyby prezident jen nekrčil rameny nad, nepřímo nebagatelizoval, případy rozsáhlé korupce, jako byla ta loňská na ministerstvu životního prostředí. Leckdo se totiž může domnívat, že systémové rozkrádání státu není nijak vlastenecké.
Za skutečný projev vlastenectví by také mohl leckdo považovat například úctu k národní ústavě, takže když například Nejvyšší správní soud rozhodne v neprospěch prezidenta ve sporu se soudním čekatelem, prezident se rozhodnutí podřídí.
Problémem se zdá být, že pan prezident o tom, co je skutečně vlastenecké, příliš diskutovat nechce. Kdyby chtěl, zjistil by například, že naprostá většina národa si nemyslí, že jím podporovaný Ladislav Bátora, bývalý volební lídr extremistické Národní strany, je vzorem skutečného konzervativce a vlastence, za něhož ho považuje právě prezident.
Psáno pro ČRo 6, 29.9.2011. Vyšlo na blogu aktualne.centrum.cz. Publikováno se souhlasem autora.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Pehe
