Jiří Pehe: Vládní krize a umění politiky

05.09.2012 20:07 | Zprávy

Řada politických analytiků už si povšimla, že česká politika se nese v duchu jakéhosi třídního boje, nebo přesněji řečeno, „třídního boje jinými prostředky“. Političtí protivníci nejsou vnímáni jako partneři k diskusi, v níž by se případně mohly hledat smysluplné kompromisy, ale jako nepřátelé, které je třeba, obrazně řečeno, zadupat do země.

Jiří Pehe: Vládní krize a umění politiky
Foto: Hans Štembera
Popisek: Premiér Nečas s Miroslavem Kalouskem

Návrhy opozice, i ty smysluplné, jsou obvykle shazovány se stolu nikoliv na základě diskuse nad jejich obsahem, ale prostě proto, že pocházejí od opozice. Hlasování o důležitých zákonech většinou probíhá tak, že vládní tábor dává ostentativně najevo, jak moc opozice svými údajně zbytečnými vystoupeními jen zdržuje legislativní proces. Vládní poslanci a ministři vlády často ani taková vystoupení neposlouchají.

Opozice na druhou stranu též často argumentuje nevěcně, uchyluje se k osobním útokům. I ta současná, tedy levicová opozice, do jisté míry pokračuje v politice, kterou přesně charakterizovala během vlády sociální demokracie ODS svým heslem „nulová tolerance“.

Někteří politologové přitom upozorňují, že v Evropě existují tři základní typy politických kultur: středomořská, která se vyznačuje vysokou mírou často umělé konfrontace a malou schopností hledat kompromisy okolo politického středu; liberální, v níž pevná politická většina ctí individuální práva a spolupracuje s občanskou společností; a severoevropská neboli demokraticko-korporativistická, v níž různí političtí i sociální aktéři pracně hledají společná řešení okolo politického středu.

V současné krizi se přitom ukazuje, že nejlépe si s ní v Evropě poradily právě ty země, které lze přiřadit k demokraticko-korporativistickému systému, tedy země skandinávské, Německo nebo Nizozemsko. Česká politická kultura, kterou novinář Karel Hvížďala nedávno trefně popsal jako „permanentní válečný stav“, má zatím bohužel k úspěšnému severoevropskému modelu daleko, a mnohem více připomíná model jihoevropský, který, jak známo, generuje obrovské ekonomické problémy.

Konfrontační povaha české politiky přitom často zastírá absenci skutečně promyšlených názorů a strategií. Oč více chybí racionální, promyšlené argumenty, o to více se křičí a bojuje. Stejně jako v již zmíněném jihoevropském modelu tomu tak často přitom je i proto, že politická rozhodnutí jsou ovlivňována z pozadí neprůhlednými ekonomickými zájmy, často s pomocí korupce, takže různé reformy se neprosazují v podobě, v níž by byly nejracionálnějším a dlouhodobým řešením, reflektujícím širší konsensus, ale v podobě, která vyhovuje často podivným lobbistickým skupinám v pozadí.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

autor: rozhlas.cz

Hodnocení světových lídrů

Dobrý den, mohu se zeptat, jak, kdo a podle čeho hodnotí světové lídry? Podle mě se do nedá moc porovnávat nebo si nedokážu představit, na základě čeho jsou porovnáváni? Ptám se vás, protože vy jste jakýsi průzkum vytáhl, tak předpokládám, že o něm víte více. Já se přiznám, že mu nerozumím. Děkuji

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Ivo Strejček: Nejít na Národní je vyjádřením úcty k odkazu 17. listopadu

15:57 Ivo Strejček: Nejít na Národní je vyjádřením úcty k odkazu 17. listopadu

Dennáí glosa Ivo Strejčka